Přednášejte mi...

…dneska mám cit jen na dva obrazy. Říkejme tomu „co daly a vzaly  páteční přednášky“.

V prostoru dochází kyslík. Nebo mi tak možná jen připadá, protože mám mikinu, bolí mě hlava a chce se mi spát. Chvilkami zavírám oči, ale bojím se, že bych mohla opravdu usnout. Přednášející dáma (respektive čtoucí dáma) má vlasy jako  Frankensteinova nevěsta (ano, zase jsem skončila u hororu). Má přesně ten šedý pruh vlasů, stejně kudrnaté. Jen tahle je trochu starší než Démonová. Je sama a dala se na akademickou dráhu. Podle jejich v kotnících překřížených nohou je spokojená. Do toho skupina dalších akademiků: nasraná profesorka, roztěkaný docent (oprava – už profesor!), meditující docent Dugha, slušně poslouchající docentka a doktor, který si taky pořád píše nutné poznámky na ruku. Do dlaně. A skupina nezajímavých doktorandů (i ta, která nehýbe horním rtem) – snad až na slečnu sedící přede mnou – velice sympatická, zajímavě oblečená slečna (je příhodně otočená, takže občas přes její brýle sleduju přednášející), která už má v hnědých vlasech stříbrné nitky. Šediny. Na ní mi to připadá nádherné.

Na dnešní přednášku jsem se těšila. Vyspaná, pěkně oblečená a upravená, jen se ponořit do Prostorů. Doslovně. Doktor (ten, který si píše do dlaní) přednáší o literárním prostoru krajiny. Pominu to, že bych to měla vnímat, protože je to škola – ale poslouchám s nadšením, protože má skvělý přednes a navíc to můžu trochu zneužít při práci. Až budu mít čas, musím zkusit napsat článek o tom, jak zahraniční autoři vnímají Česko. Eco, Roth, Nabokov, Murakami a další mě teď nenapadají. A možná přidám odstavec o tom, jak se chápali naši emigranti (protože miluju Hostovského). A pak se zahledím na klučinu vyšší hodnosti přede mnou. Studuju jeho tetování. A pak celé záda. A pak záda jeho spolusedícího. Linie páteře, odhaduju, kde začínají žebra, prohlížím si jejich paže. Chtěla bych prsty jezdit po všech těch čárách a nechat si vyprávět od průvodce po galaxii. Připadá mi to jako věčnost, co jsem někoho hladila po zádech. A teď abych zase začala stopovat…

Má chemická romance

Od deváté hodiny raní se do malého kostela na konci města začalo scházet smuteční hosté. Všichni zachovávalo černý dresscode, oživovaly ho jen bílé rozhalenky u pánů a bílé kapesníčky u dam. Někteří nesli  květiny, které začínaly pomalu uvadat, takže se k této příležitosti obzvlášť hodily. Jejich barva byla stále ještě skryta do šedozelených papírů.

Po chvíli strávené před kostelem, věnované především pozorování lidí, kteří přišli, a hodnocení jejich šatů a výrazů smutku (často přítomném jen v černé barvě šatů), chodili lidé pomalu dovnitř. Prošli uličkou, před oltářem ležela černá zavřená rakev s postříbřenými madly a před ní stáli dva postarší lidé. Rodiče zesnulé. Žena brečela, muž automaticky podával ruce a bezmyšlenkovitě všem děkoval, že vůbec přišli. Každý pak položil své květiny nebo věnec před rakev, pokynuli černobílé fotografii dívky s přiopilým úsměvem na tváři a posadili se do lavice.

Jedním z příchozích byl mladý muž, samozřejmě v černém obleku a bílé košili s pevně uvázanou černou kravatou. Podal otci dívky ruku, soucitně se usmál a šel položit k rakvi sedm různě barevných růží.

Kind-of-Pictures

Postřehy z posledních dvou týdnů... omlouvám se, za případné překlepy, ale kdybych tyhle věci nepublikovala hned, neudělala bych to nikdy.

Žloutek je učitel. Není to jeho pravé jméno, je to krycí jméno zvolené podle jeho křiklavě žlutého trička (ne neonové, ale vážně žluté). Právě učí studenty fakulty sociálních studií (kupodivu někteří vypadají jako lidé) angličtinu. Snaží se jim otázkami rozběhnout mozky skoro jako Viktor Frankenstein, když zkoušel, kolik voltů je potřeba. Mluví rychle, tak rychle, že se člověk nemůže zasmát jeho vtipům, protože v momentě, kdy mu vtip dojde, vyřkl Žloutek už další tři věty. A přitom vypadá přirozeně. I při tom svém učení. Možná je to proto, že i do výkladu odborného článku musí vrazit hlášku o R. Frostovi a zavtipkovat si o Coldplay (Fix you is american english but they're from Britain!), nebo odpovedět něco jako I don't know, ask your mother. Je zvláštní, jak nepřirozeně přirozeně přechází do rodného jazyka. Přepíná automaticky jako… nic podobného mě nenapadá. Musel uzavřít smlouvu s ďáblem. Jako Faust. Jedinou otázkou je cena: bude ze Žloutka vaječina nebo jen volské oko..?

Správce (03)

„Tak na cos přišel?“ Probral ho z úvah ženský hlas. Byla to kudrnatá zlatovláska.

„Nebere mi to hlava,“ rychle se posadil a zadíval se ji do tváře. „Vylučujem možnosti. Ale proč? Zkusil sem schválně kliknout na nesprávnou, ale nic se nestalo. Proč to děláme, když nevadí, že to uděláme špatně?“

„Mám ti to vyspoilovat?“

„Spoiluj!“ Zasmál se.

„Fajn. Ale nejdřív,“ šibalsky na něho mrkla, „pár jednoduchých otázek.“

Bylo mu jasné, že ty otázky jednoduché nebudou. A pokud ano, půjde o polofilozofické otázky, se kterými přišel Sokrates, Aristoteles nebo Platón, a nikdo je neumí jednoduše zodpovědět.

Správce (02)

Nevěděl, kolik času uplynulo, když k němu přišla paní ve středních letech a oznámila mu, že je na řadě.

Přišli do místnosti, ona poklepala na rameno nějakému mladému muži, on ji odevzdal podložku a odešel. Martin se postavil na jeho místo a rozhlédl se kolem sebe. Zrzavá žena na jedné straně, šedivějící muž na druhé straně, oba s úsměvem ťukali na obrázky a koukali do papírů, jako by četli nějaký zábavný román.

Martin se podíval na první větu na svém papíře, podíval se na obrazovku a dělal svou práci. Když skončil s prvním papírem a měl ho hodit na zem, napadlo ho, že je tentokrát bude počítat, aby měl představu, jak dlouho už vykonává tuhle absurdní činnost.

Správce (01)

Ani nevěděl, jak se na tom místě ocitl. Najednou kráčel v davu lidí se stejně zmateným pohledem jako měl on sám. Přišli do velké síně, byla to jen místnost s bílými stěnami i podlahou, nikde žádný koberec, obrazy, světla, židle.

Když se místnost zaplnila, přišel odněkud nevýrazný chlapík s plastovou krabicí v rukou. Uprostřed místnosti ji položil na zem, stoupnul si na ni a zakašlal. „Chci vás tady přivítat,“ rozhlédl se a suše pokračoval, „Vítejte. A teď se musíme dát do práce. Tak pojďte tou chodbou tady vpravo.“ ukázal rukou směr.

Kouzlo okamžiku

Cesty z večerních směn jsou vždy kruté. Tím krutější jsou v kruté zimě. Na nebi není ani mráček, takže obloha vypadá jako obrovská ledová plocha a člověk si připadá jako ryba, která se dívá na zamrzlou hladinu rybníku. Brzo se stmívá, takže v šest ráno a šest odpoledne je venku stejná tma. Člověk je jako cibule, každý další krok unavuje a každá chvilka strávená v teple městské hromadné dopravy svádí k spánku.

Ale Clare nejezdila městskou hromadnou, ona jezdila vlakem. A tma venku ji byla příjemná, protože si v ní připadala neviditelná. A hladina rybníku ji připadala krásná, i ta malá díra, kterou vnikalo dovnitř trochu světla.

Vlakem jezdila ráda. Průvodčí ji znali, někdy ji nechali spát, někdy ji nechali číst. A jeden ji vždycky pochválil účes, nehty, nebo se jen usmál a popřál ji hezký večer. Zrovna dnes ji popřál hezký večer.