Pár střepů posledních dnů

Ze světla mě bolí hlava. Jako střep. Proto ten název. Jako kdyby ve světle byly nějaké bytosti (nebudu je popisovat, to si šetřím jinam), které se na mě vždycky vrhnou s kladivy a cepíny. Kladiva mi duní do čela, cepíny prorážejí spánky. Fyzicky bych to neměla přežít… žiju snad?

Rochním se v Agathě Christie. V tomhle tvaru to zní strašně blbě. Strašně mě baví staré detektivky, kdy lidi zabíjeli z důvodů, ze strachu, kdy to všechno bylo nějak osobní. Protože proč číst o brutálním sériovém vrahovi? Sériová výroba se dneska nenosí. Nejlepší záporáci byli Moriarty, Darth Vader a Master.

Write up

Dneska je to takový experiment… občas mám chuť se pustit do stand up comedy, ale v mém okolí pro to není vhodné místo – zavádím tady proto psaný výstup – write (it) up.

Všichni máme kamarády, kteří se jednoho dne… nechci říct, že zblázní, to by bylo urážlivé (pro regulérní blázny)… ale prostě si něco vymyslí, nějakou osobní výzvu, a jelikož jim to ÚPLNĚ ZMĚNÍ POHLED NA SVĚT A NA SEBE SAMÉ, tak o tom všude píšou a když je náhodou potkáte na cestě do práce (dobře, nemám práci, ale prostě po cestě někam) a řeknete "Hele spěchám, před pěti minutama jsem měla být úplně jinde…" a oni vás chytnou za loket a podívají se na vás jako svědek Jehovův zkřížený s Hare Krišňákem a řeknou "Počkej, příteli, musím ti předat úžasné poselství…" a pak to na vás začnou chrlit.

Svět se zbláznil

Po vzoru jedné nejmenované, jsem chtěla začít výčtem pěti nejhranějších písní v mém mobilu (spotify nevedu, sorry), ale zjistila jsem, že můj mobil na to nehraje. Prostě to sám neví. Jen tupě přehrává. A youtube taky nemá, co k tomu dodat. Celý svět se zbláznil a tohle jen další důkaz.

a proč že se to vlastně mám ten pocit?

Kamarád mi vypráví o slečně, se kterou se teď schází, a s lítostí konstatuje, že to nebude na trvalo. Ptám se proč. Odpověď? No, ona chce nějakého pěkného, hodného, co bude mít podobné zájmy (čti: bude se tak občas tvářit) a no taky aby byl taky vegan. Nebo aspoň vegetarián. To je důležité. Ptám se, kolik že slečně je. Třicet dva. Záměrně to píšu slovem, aby to vyznělo v celé délce (vemte si ten rozdíl mezi dvacet tři a třicet dva, napíšete-li to číslem, vypadá to, jako by to mělo stejný rozsah). A já se té slečně musela upřímně zasmát. Přestože mi je o pár let méně, jsem (očividně) méně náročná (nebo stejně náročná ale více tolerantní?) a stejně jsem se smířila s tím, že umřu sama. Jako na svini i kamarádi umřou přede mnou. Myslela jsem, že s věkem člověk začíná mít reálnější očekávání… očividně ne.

A ještě chvíli si budu hrát na Carrie Bradshaw. Je fajn číst něco ve smyslu "nevzdávej to s náma" když už je to vzdané víc než měsíc. Nemůžu mít pokoj? Co po mě chcete? Pak to dorazí otec, který má takové ty řeči o smíření a tom, že dotyčný se mu líbil a že nám spolu přece bylo hezky. Moje reakce je pouze: Postavím na čaj. A pak večer tancuju na Killers (Mr. Brigtside mi na youtube vyskakuje automaticky, poslední dobou dost často, ale jsou to Briti a ten text je skvělý, takže kdo by mu to zazlíval).

Když jsem vyčerpaná (většinou jednostrannými) rozhovory, prchám. Chci si číst. Doma se mě buď někdo dvacetkrát za hodinu zeptá: Co děláš? (sedím s otevřenou knihou v klíně a čumím do ní, copak asi dělám, Sherlocku?) nebo má dotyčný pocit, že mi musí vyprávět, co všechno ten den viděl, slyšel, cítil, jedl, telepaticky přijal od jiných, jestli zachytil volání vesmíru a plno dalších věcí, které ani nedokážu definovat. A pak vypadnu ven, protože je tam dobře. Takže si o mě doma myslí, že mám tajného milence. Já. Milence. Já. Vážně? Ta kniha mi rvala srdce a chybělo mi šedesát stran!

Takže krátké shrnutí:

1, mějte střídmé požadavky – lidi, přiznejte si, že taky nejste dokonalí (pokud tohle někdo překládá Johnnymu Deppovi, tak se omlouvám, beru to zpět)

2, pokud se vám někdo nesere do života, očekává to samé od vás – dejte mu pokoj

3, pusťte si Mr. Brightside

4, nechte ostatní v klidu číst

5, pokud někde sdílíte fotku svého mazlíčka, rozhodně se v popiscích vyhněte tomu, abyste o nich psali jako o svých dětech: "vyčůral je mamince do postele" nebo "rozkousal mamince polštář, protože šla bez něj ven" – zní to úchylně (teda pokud ten jorkšír vážně nevylezl z vás, v tom případě se omlouvám, ale zpět to neberu)

A teď mi řekněte, že svět je při smyslech...

Neměnnost

Ráda, dokonce velmi ráda, bych tady něco dala plnovýznamového, ale stále se ročím v divných obrazcích, takže se omlouvám, ale tohle bude muset stačit. Až budu ve formě, dám tady něco úžasného (doufám, že máte velkou trpělivost, vy tři pravidelní). Zatím to totiž vypadá... sakra, vzpomínám si jenom na tři verše nějaké básně, co jsme kdysi někde četla: a srdcem drzý / v tváři úsměv / a v hrdle slzy. Až najdu svůj první verš, bude to za něco stát..?

Mým démonům

Už dlouho jsem si říkala, že tady něco napíšu... alespoň pár slov. Tak jsem tady. Vždycky mi to připadá, jako bych si přitáhla židli do kruhu v rámci terapie. Úplně slyším to skřípání po dlaždicích. Jen nevím, z čeho se léčím. Jsem Jana a jsem…?

Bylo to těsně před pádem Babylonské věže

Pár obrazů z posledního týdne

Čas je odporně relativní veličina. Někdy je čtyřiadvacet hodin málo, je to příliš utažená smyčka, která člověka drží tak blízko topení, že se nemůže natáhnout ani pro pití. Opovážlivost, představovaná snahou naplnit základní potřeby, je trestána smrtí. Nebo alespoň přiškrcením. Tyto dny (ano, další relativní pojem) představují zároveň čas jako něco vzdáleného. Představa, že člověka od cíle dělí třeba jen dvanáct hodin (a pak už jen osm, čtyři, půlhodina), je trýznivá. Slunce pálí, sníh studí, čas spaluje všechnu naději, zůstává z ní jen popel (tak podobný sněhu). Tohle nemělo znít jako klišé. Někdy je pár minut tak důležitých, někdy tři dny… jako by se ani nestaly. A co je potom člověk? Bridele? A je ta nicotnost žití dar nebo prokletí? Naše chyby si nikdo nebude pamatovat. Nikdo si nás nebude pamatovat.

Zase se mi o tobě zdálo, imaginární příteli. Zase jsme seděli v té hospodě, z oken prosvítá bílé světlo, když se k nim přiblížíš, zjistíš, že za nimi nic není. Kdyby si člověk chtěl uvědomit, že je to sen, možná by viděl aspoň reflektory nebo něco takového. A místo toho sedíme na barových židlí, bavíme se o Iron Maiden, zrovna je hrajou a ty mluvíš o tom, kterou písničku máš od nich nejraději. A že se ti líbí, že čtu Zolu (i když tos mi tenkrát řekl až po několika hodinách). Pijeme třetí plzeň. Je před polednem. Smějeme se, že jsme nesnídali. Plete se ti jazyk. Sedíme blízko sebe a je to, jako bychom se znali už věky. Čekáme na třetího z party, který šel na záchod a je tam celou věčnost. Celý ten sen. Ani políbit se nesmíme, protože se to nemá a protože by nás někdo viděl. Vždycky je někdo, kdo vidí. A tak sedíme a smějeme se, že jsme prokletí.

Někde mezi hodinou psa a vlka na mě vždycky dopadne zklamání. Jako je v té písničce z Constantine: You fucking disapoint me, maybe I'm better of this way. Co se to doprdele děje? Kam? Co? Proč? Tolik dobrých věcí, tolik použitelnosti a co z toho? Nic, protože Hele to už dneska nikoho nezajímá. To je dávno překonané. A to mi má jako stačit? Vždycky si dávám malé cíle jako vstát z postele, udělat jednu zkoušku, dokončit semestr, zvládnout to, tamto. A když si určím velký cíl, najde se někdo, kdo řekne: A je to reálné? To mě vždycky rozesměje. Hele, není! Teď fakt ne. Proto malé cíle. Za třicet cílů to bude tak 10%  šance, že mám naději. Škarohlídi a sráči. Ve správných botách to půjde. Jde jenom o boty. A o čas. Na tom se dá stavět. Udělám to posvém. Musím. K čemu bych jinak byla? I must be good for something! (to je zase jiná písnička). Postavím svou babylonskou věž.

Stvoření stvoření

Seděl ve své pracovně (ve skutečnosti to byla spíše knihovna s jedním křeslem a malým stolkem) a přemítal nad svým životem. Nad prací, která už ho netěší a stala se jen poskytovatelem peněz, jenž jen tak tak stačily pro důstojný život (tedy na nájem, jídlo a trochu toho kulturního a sociálního vyžití). Přemýšlel nad rodinou, která, ač ho vždy milovala, nikdy mu nerozuměla. A i on ji miloval, i když ji ne vždy chápal. Přemítal nad svou přítelkyní, kterou miloval přes všechny její chyby (a že jich měla!).

Pomalu docházel k závěru, že jeho život je úplně zbytečný. Vždycky byl.

Zapálil si cigaretu, což nikdy ve své knihovně nikdy nedělal (ano, přestal si lhát, je to jen knihovna).

V duchu proklínal svět. Chtěl po vesmíru nějaké znamení, že nic není tak černé jak se zdá. Že bude lépe. Že vyjde znova slunce a s ním přijde klišé zářivé budoucnosti.

A vesmír mlčel.

Začal se hlasitě smát – pár vteřin na to ale přestal jako když utne. Doutnající cigareta spadla na zem. V šeru chodby uviděl obrys vysoké postavy.