Time managemet (konec)

jako všechno špatné, i tohle má svůj konec...

5.

Celých deset let jsem se tomu snažil nějak utéct. Žít jako by se nic nestalo.

Dostudoval jsem a začal učit literaturu na střední škole. Dodělával jsem si doktorát, abych mohl učit na vysoké. Vlastně za ten cíl vděčím své ženě. To ona mě na to nějak navedla... své nadšení nějak převedla na mě a už to bylo. Učím. Ona v řádném doktorském studiu učí na střední, na vysoké a pomáhá psát lingvistické knihy. „a kolektiv“ je sice nicotná fráze, alespoň otevření jde na úvodní straně vidět její jméno.

Abych se zbavil pocitu viny, četl jsem. Utíkal jsem do dob Francouzské revoluce, na pouť přes Ameriku, lovil jsem velryby a umíral touhou po malé Dolores. Ale očividně nejsem dobrý běžec. Jsem spíš sprinter než maratonec.

Time management (3. část)

3.

Další tři roky ležely cibule na dně zásuvky. Zapomněl jsem, že existují a dál jsem zaspával, nestíhal a opisoval bez využití zakázaných prostředků. Spodní zásuvka byla passé.

Najednou jsem se  ocitl na vysoké škole. Byla to úžasná doba plná vysedávání po kavárnách, uměleckých akcí, přednášek ale také seminárních prací. A já vždy dělal vše na poslední chvíli. Pohromou byla ročníková práce, kterou jsem odkládal a najednou mi profesor napsal, že do konce týdne chce alespoň polovinu... takže asi deset stran. Byla středa. A nešlo si to jen tak vycucat z prstu nebo to složit z knih v knihovně. Chtělo to poctivou práci.

Seděl jsem tři hodiny nad materiály a chtělo se mi brečet.

Najednou přišlo vnuknutí.

Hodinky.

Zase jsem to udělal. Byl pátek večer a já udělal cvak a vše se zastavilo. Po uplynutí dne, který trval neskutečných čtyřicet osm hodin, jsem měl hotovo.

Time management (2. část)

2.

Bylo pár týdnů po tom incidentu se sousedem, ve škole jsme dostali úkol, abychom si přinesli do školy nějaký svůj poklad, že ho budeme v češtině popisovat, hned jsem si vzpomněl na stříbrné cibule, které zatím zapomenuty odpočívaly pod mou postelí.

Když jsem přišel domů, vytáhl jsem  je na světlo a poprvé si je pořádně prohlédl. Byly krásné. Byl na nich vyryt nějaký vzor – jako prales kytek, ozubených koleček a lián, zkrátka divočina, která skrývá nějakou šelmu, monstrum – zdálo se mi to fascinující, ty křížící se čáry, které něco tvoří. Nahoře měly kolečko, po straně další dvě. Zalitoval jsem, že k nim nemám řetízek. Ciferník byl docela obyčejný. Kdysi bílý, nyní už zežloutlý, s římskými číslicemi. Dokola obíhaly tři ručičky (tři ručičky jako tři členové mé rodiny – myslel jsem si, že to musí být osud).

Time management

Říká se, že každý člověk má své tajemství. Ať už je to závislost, fobie, mindrák, skutečnost, že jste o panictví přišli až ve třiadvaceti... u mě je to čisté tajemství. Něco, o čem se nemluví, by to protože nikoho ani nenapadlo.

Jsem sériový vrah. Tedy ještě ne, ale stanu se jím... podle BBC zbývá maximálně týden, než lidská hloupost (ano, naivně věřím, že hloupost více lidí, ne jen má), zahubí miliony lidí. Po měsících všudypřítomné paniky to všechny přešlo. Nemůžete bojovat, když váš nepřítel nemá viditelnou a hmatatelnou podobu. Teda má – mě – ale o tom nikdo neví.

Přišel čas, abych konečně šel s pravdou ven. Po skoro osmnácti letech. Dnes mám poprvé (a zároveň naposledy) odvahu povědět svůj životní příběh. Možná je to spíš zbabělost. Žít s tajemstvím je lehké, zemřít s ním ne.

Ale abyste pochopili všechny mé popudy a důvody, budu muset začít hezky od začátku...

Pohádka

Povím vám pohádku

o zuřivém klaunovi,

co měl rád smích.

Sic byl tady nový

jídal salám a líh.

Býval to fešák

– za dob slávy – 

dnes jenom věšák

na maškarády.

Klaun a král pitek

je jenom pro smích

jak v očích dítek

tak druhů svých.

Smutný byl více

každým dnem

vykouřil si plíce

opojným snem.

Úzkostí výslovnou 

spálil most

vedoucí rovnou

přes zbabělost.

Přemožen odvahou

a houbou v dlani

teď smývá snahou

potupné hraní.

Přemožen radostí

že všichni zhynem

pozbyde starostí

stane se mimem.

Zasněná (konec)

Posadila se na postel a civěla před sebe. Nedokázala udržet slzy (ačkoli jindy by se za to nenáviděla, protože pětapadesátiletá žena nemá plakat, ta se má jen smět).

Notnou chvíli takhle seděla – s hlavou v dlaních, protivně chladné slzy je lechtaly, když ji tekly od zápěstí k loktu, řasenka se ji stírala, takže měla na rukou tenké černé linky jako notovou osnovu.

Najednou se napřímila. Byla rozhodnutá bojovat. Najít alespoň jediný důkaz o existenci může, kterého si vzala a s kterým prožila nejlepší část svého života.

Otevřela svou šatní skříň a zadívala se na krabice, které se ukrývaly na dně. Chvíli pátrala očima, pak vyňala hnědou papírovou krabici od bot, posadila se a  položila ji před sebe na podlahu.

Zaváhala.

Tady do té krabice jsem si schovala naše dopisy. První dopis, který mi psal v roce osmdesát dva. Psal, že mě viděl v kavárně a jelikož se přátelí s mým spolužákem ze základní školy, dostal se k mojí adrese. „Nechtěla byste si se mnou vyrazit do biografu? Nebo do divadla?“ Měla jsem tajného ctitele, to byl úžasný pocit. A byly tam dopisy z dalších let. Dopis... začervenala se, který mi psal po naší první společné noci. Po mé první noci. Pamatuju si pár veršů z té básničky,, kterou mi tehdy napsal:

Zasněná (pokrajuču)

Posadila se ke stolu a civěla před sebe.

Co měla dělat?

Nikdy ji nenapadlo, že se něco takového může stát. Že někdo mže beze stopy zmizet. Měla vymyšlené scénáře pro případ nevěry, povodní, přepadení i infarktu, ale nikdy nepomyslela na zmizení manžela. Nebo na jeho smrt. Byla si jistá, že zemře dříve než on.

Vzpřímila se. Zbytek jejího smyslu pro povinnost ji připomenul, že by měla jít do práce. Jakkoli to působilo zvláštně nebo nelogicky, šla.

Ani nevěděla jak se ocitla u fakulty, na které učila, a u své kanceláře. Kabinetu. Oázy vědomí. Hledala správný klíč, nervózně šoupala pravou nohou, pak klíč zasunula do zámku a bezděčně se zahleděla na jmenovku.

Strnula.

Chvíli jen zírala, jako by ji ne a ne dojít, co je špatně. Najednou to udeřilo jako blesk z čistého nebe. Na jmenovce bylo napsáno její dívčí příjmení. Mužovo příjmení, které hrdě přijala druhého dubna čtyřiatřicet let zpátky, zmizelo.