Karma police

Jak nádherný dokáže být život prokrastinátora.
Když víte, že máte jen dva týdny na učení na státnice... ups.. už jen deset dní...
Takže vstávám až kolem 8h, protože odmítám vylést z postele po prvním probuzení. Při učení myslíte na to, jak by to mohlo dopadnout nebo nedopadnout, co byste řekli z učiva a čím to zachránit... jak se našprtat něco jako lingvistiku... to není můj obor. Připadá mi to, že všechny mé zaručené postupy jak se učit selhaly. A každý den selhávájí znovu. Takže rezignovaně sedím na gauči, mám pauzu, v očích slzy a v rukou oříškovou zmrzlinu, která už došla.
Po večerech si představuju, jaké to bude, až to budu mít za sebou... naivně doufám alespoň ve trojky. Vlastně v Ečka. Ohledně bakalářky strach nemám... přesně vím, co mám špatně, ale toho si snad nikdo nevšimne. Pak si pustím něco od Radiohead, protože mají tak klidnou melancholickou hudbu (při Karma Police mám chuť si zapálit). Ale s úžasnými texty, které netvoří jen tři nekonečně se opakující věty. Celý svět se točí, nohy se pletou jako při první chůzina podpatcích.

A už přesně vím, co budu psát, až bude tohle všechno za mnou...

Nějaké rady ohledně učení? Krom "makej, nemáš moc času"..?

filmové Obrazy

Dnes třikrát o ženách a jejich krásném údělu

Jeden starý italský horor je o čarodějnici, kterou pohřbili za živa, protože se jim nepodařilo ji upálit. Probouzí ji muž volající o pomoc. protože se za ním v kobce zavřely dveře. Ono to volání v italštině zní trochu ďábelsky. Její rakev jako by vybuchla zevnitř. Záběr na bílou vyhublou ruku s dlouhými drápy, démonické oči a tvář (vlastně všechna kůže) pokrytá boláky jako po moru. Co je ale zvláštní, je touha toho muže. Jde k ní a políbí ji. Bez ostychu, bez odporu. Víc neviděla, asi se přetrhl film. Ještě chvíli zmateně zírala na bílé plátno. Žena nemusí být krásná, aby dostala muže. Nemusí vlastně vůbec nic. Jen mu otevřít dvěře nebo vlastní rakev. Tak kde se stala chyba?

Nikdy nic nestíhala, nedokázala si naplánovat den, natož život. Chtěla být dokonalá. Alespoň se tomu utopickému stavu přiblížit. Začala si na mapě hledat Stepford. Našlo ji to jen něco v Glasgow. Začala si balit kufry, především všední potřeby, klasické kousky oblečení, nejhezčí šperky - začne nový život jako Stepfordská panička. Pokud nemá v životě nic dokázat, tak ať to stohí za to! Už nikdy nic nepřipálí, nezaspí, nebude muset manželovi lhát o bolesti hlavy, nebude mít výčitky a deprese. Nikdy se ji nic nepovedlo, přání šla do kopru. Budiž z toho alespoň koprová omáčka, středeční čokoládové sušenky, sobotní lívance a nedělní pečínka. Všechen její neúspěch skryje nadýchaná spodnička stejně jako jahody skryje pusinková pěna.

Připadala si jako ta malá holčička z Interview s upírem. Claudia? Přesně ta scéna, kdy stojí ve tmě na ulici a dívá se nahoru do okna na mladou nahou ženu jak se češe. Přesně ten moment, kdy ji dochází, že nikdy nebude jako ona. Upíři, a někteří smrtelníci, nevyrostou. Nikdy nebudou telesně a duševně dospělí. Budou stále stejní, i když pro okolí dospělí budou, ale i oni jim budou stále nosit panenky.

Smrtelná Claudia, narozdíl od té filmové, necítí jen touhu být krásná a dospělá. Ve smrtelné Claudii převládá nenávist. Nenávidí a žárlí. Neseznámí se s ní aby ji mohla později vysát všechnu krev z těla, ale aby mohla sledovat, jak ji s krví opouští i krása. Cuchá ji černé vlasy, když ji vráží nerezový kuchyňský nůž do prsou. Sleduje, jak ji z tmavých očí mizí jiskra, jak se tělo cuká v křeči.

Pojď, drahý, uděláme si Frankensteina

Za poslední týden se v podstatě nic důležitého nestalo... tedy z hlediska vesmíru (omluvám se planetě v daleké galaxii, jejichž obyvatele vyvraždila nějaký agresivnější rasa žijící na prašivce vzdálené dvě stě padesát osm tisíc světelných let. Genocida není sranda. Ale po pravdě, nám na Zemi je to jedno.) Z osobního hlediska to byl docela úspěch: účast na akci, kde jsem musela mluvit před lidmi, a já se nezhroutila, brutálně nezrudla ani nezačala mluvit jako robot. Šílená třesavka v noze se neděla, protože ji nikdo neviděl. Každopádně mám z akce jednu myšlenku, která mě docela zaujala, a tak o ní přemýšlím před usnutí (navíc se tím snažím odehnat depresi – dvě planetky jednou ranou).

Ještě žiju...

Vážně se stydím, že je píšu teprv druhý (nebo třetí?) příspěvek tohoto roku.

Pravdou je, že jsem stále čekala, že napíšu něco nového... něco docela fajn, ale to se nějak neděje. Vždycky mám totiž pocit viny, protože bych měla psaát bakalářku. Kompenzuju si to dopisováním povídky z loňského června.

Řekla jsem si, že alespoň napíšu pár řádků o tom, co se teď u mě děje... ale i toho bude trapně málo.

Dívka, která se smířila se schizofrení

Zrcadlo je nejlepší přítel člověka ...dokud nezačne odpovídat.

Měla mnoho přezdívek. Jinak ji oslovovali doma, jinak kamarádi v hospodě nebo ve škole, jinak ji říkal její přítel. Někde na pozadí vše těch jmen, přičemž každé pojmenovávalo jinou stránku její osobnosti, se začalo rodit cosi nového. Nejen nová nálada nebo póza, ale rovnou nová osoba. A ona dívka si toho začala být vědoma. Snažila se zachovat klid. Nezačala hledat exorcistu, nemodlila se –

 rozhodla se, že toho démona začne studovat. Smířila se se svou chemickou schizofrenií.

Ne, tohle není začátek další (ne)strhující fikce. Takhle to doopravdy bylo a je.

Můra k pohledání

Přináším pár obrazů, jak je už asi zvykem. Dnes to zkusím trochu propojit – schválně říkám, že se o tom pokusím – za výsledek neručím.

Existují lidé, kteří mě dokáží děsit bez zjevné příčiny. Jen tím, jak vypadají, mluví nebo jen abstraktně působí. Vzpomínám si na jednu slečnu. Věk? Asi šestadvacet. Sedí na židli u katedry. Má nepřirozeně bílou pleť, takovou jsem ještě nikdy neviděla. Šedou. Velké hnědé oči, které nehřejí, spíš jsou jako hlína, takže když se na mě zadívá, mám pocit, že stojím na dně vykopaného hrobu a z jejích očí se na mě hrne hlína a já vím, že mě to udusí. Má nenápadné rty. Když mluví, slova dávají smysl, ale nejdou dohromady s jejím výrazem. Vůbec nehýbe horním rtem, jen ji trochu škube spodní ret, když vyslovuje znělou hlásku. Mimika není. Řeč těla není. Chvíli na točivé židli pohybovala pánví jako malá holčička, která se nudí při čekání na rodiče. Ale už nic. Ani se nehne. Tělo strnulé. Podává knihu, čekala jsem zavrzání pantů, ale kupodivu nic. Ten horní ret se ne a ne pohnout. Sklouznou mi oči k celku. Má docela pěknou postavu, ale je oblečená jako stará panna (pokrytecky se usměju). Marnivá asi nebude. Je jako vosková figurína. Prototyp učitelky z katolické školy? „Tak už to ukončíme,“ vstává a stále nehýbe horním rtem.

Tři dny milosti

Pondělní ráno bylo příjemné, káva, pár stránek, pár sušenek a nerušené chvíle na cestách,  plochách chodníků a židlích učeben, které pro jednou zahodily svou surovost hladily ledovou bělostí stěn čekající, dokud nepřišla jejich hodina.

Úterý bylo jarně podzimní, plné světla a tepla, lidského tepla, které přicházelo v nepravidelných intervalech, hodinky se s každou další hodinou opožďovaly o dalších pět minut, takže to vypadalo, že noc bude o hodinu delší, o hodinu krásnější.

Obloha se přiblížila k nebi, tmavá oblaka cákala stíny jako špatný malíř barvu, vzduch byl podivně čistý, podivně lehký, když bral listí a házel ho pod nohy, zastavit kroky ale není možné, pokud samy nechtějí, pokud chtějí jít.

Hlava se točí, čas sžírá čokoládové hoblinky čtvrtečního dortu, který nikdo jiný nejí, protože všichni jen stojí, ptají se na doktora, ptají se na pocity, na bolest, na požadavky, které jsou vyřčeny, ale nikdy nebudou splněny.

Páteční den pomalu ukapává, zvláštní ticho jako předzvěst výkřiku, který nikdo nebude moct slyšet, protože nikdo mu nechce udělat radost a pronést ho hlasitě, z plných, přeplněných plic, což hraje do karet spícím sestřičkám noční směny.

Bledost stěny srovnatelná s bledostí tváře, pokřivená morálka následována stejně pokřiveným úsměvem, slovy útěchy, kterým by nevěřilo ani dítě, protože ta výjimečná návštěva, stojící opodál shrbená v rohu, kroutí hlavou.

Nikdo už nechodí, nikdo se neptá, všichni respektují nedělní klid a chvilku poezie odbudou si volnými verši do telefonu, když hlásí, jaká je situace, že pořád spí a nechce se probrat, aby odkýval přání k brzkému uzdravení.

Pondělí probouzí ruch, probouzí návštěvní hodiny, což je stejně jen další znamení pomíjivosti, když na vyřčení posledního přání má každý jen pět hodin, z čehož má společnost jen dvě,  a pokud si zrovna nevzpomene – jeho problém.

S kamenným výrazem čekají zkamenělí lidé, kteří možná kdysi dokázali i doufat, ale teď jen zírají na monitor srdeční funkce, je záhadou, co bije, když tohle srdce už dávno přestalo bít a jen ťapkalo nesměle k kmotřičce Smrti.