Můra k pohledání

Přináším pár obrazů, jak je už asi zvykem. Dnes to zkusím trochu propojit – schválně říkám, že se o tom pokusím – za výsledek neručím.

Existují lidé, kteří mě dokáží děsit bez zjevné příčiny. Jen tím, jak vypadají, mluví nebo jen abstraktně působí. Vzpomínám si na jednu slečnu. Věk? Asi šestadvacet. Sedí na židli u katedry. Má nepřirozeně bílou pleť, takovou jsem ještě nikdy neviděla. Šedou. Velké hnědé oči, které nehřejí, spíš jsou jako hlína, takže když se na mě zadívá, mám pocit, že stojím na dně vykopaného hrobu a z jejích očí se na mě hrne hlína a já vím, že mě to udusí. Má nenápadné rty. Když mluví, slova dávají smysl, ale nejdou dohromady s jejím výrazem. Vůbec nehýbe horním rtem, jen ji trochu škube spodní ret, když vyslovuje znělou hlásku. Mimika není. Řeč těla není. Chvíli na točivé židli pohybovala pánví jako malá holčička, která se nudí při čekání na rodiče. Ale už nic. Ani se nehne. Tělo strnulé. Podává knihu, čekala jsem zavrzání pantů, ale kupodivu nic. Ten horní ret se ne a ne pohnout. Sklouznou mi oči k celku. Má docela pěknou postavu, ale je oblečená jako stará panna (pokrytecky se usměju). Marnivá asi nebude. Je jako vosková figurína. Prototyp učitelky z katolické školy? „Tak už to ukončíme,“ vstává a stále nehýbe horním rtem.

Tři dny milosti

Pondělní ráno bylo příjemné, káva, pár stránek, pár sušenek a nerušené chvíle na cestách,  plochách chodníků a židlích učeben, které pro jednou zahodily svou surovost hladily ledovou bělostí stěn čekající, dokud nepřišla jejich hodina.

Úterý bylo jarně podzimní, plné světla a tepla, lidského tepla, které přicházelo v nepravidelných intervalech, hodinky se s každou další hodinou opožďovaly o dalších pět minut, takže to vypadalo, že noc bude o hodinu delší, o hodinu krásnější.

Obloha se přiblížila k nebi, tmavá oblaka cákala stíny jako špatný malíř barvu, vzduch byl podivně čistý, podivně lehký, když bral listí a házel ho pod nohy, zastavit kroky ale není možné, pokud samy nechtějí, pokud chtějí jít.

Hlava se točí, čas sžírá čokoládové hoblinky čtvrtečního dortu, který nikdo jiný nejí, protože všichni jen stojí, ptají se na doktora, ptají se na pocity, na bolest, na požadavky, které jsou vyřčeny, ale nikdy nebudou splněny.

Páteční den pomalu ukapává, zvláštní ticho jako předzvěst výkřiku, který nikdo nebude moct slyšet, protože nikdo mu nechce udělat radost a pronést ho hlasitě, z plných, přeplněných plic, což hraje do karet spícím sestřičkám noční směny.

Bledost stěny srovnatelná s bledostí tváře, pokřivená morálka následována stejně pokřiveným úsměvem, slovy útěchy, kterým by nevěřilo ani dítě, protože ta výjimečná návštěva, stojící opodál shrbená v rohu, kroutí hlavou.

Nikdo už nechodí, nikdo se neptá, všichni respektují nedělní klid a chvilku poezie odbudou si volnými verši do telefonu, když hlásí, jaká je situace, že pořád spí a nechce se probrat, aby odkýval přání k brzkému uzdravení.

Pondělí probouzí ruch, probouzí návštěvní hodiny, což je stejně jen další znamení pomíjivosti, když na vyřčení posledního přání má každý jen pět hodin, z čehož má společnost jen dvě,  a pokud si zrovna nevzpomene – jeho problém.

S kamenným výrazem čekají zkamenělí lidé, kteří možná kdysi dokázali i doufat, ale teď jen zírají na monitor srdeční funkce, je záhadou, co bije, když tohle srdce už dávno přestalo bít a jen ťapkalo nesměle k kmotřičce Smrti.

Případ upřímné Sáry (2)

Soudní systém je dost nevyvážený, co se rozsudků týče. Vyneseno může být jen vinen nebo nevinen, jako by mezi tím byla nějaká propast. Černá nebo bílá. Panna nebo orel. Žádný mezistupeň. Jen nevina, nebo mnoho podob viny. Můžete být vinni ze zabité z nedbalosti, ne nevinni z úmyslného zabití.

Nad těmihle věcmi Sára v posledních dnech často přemýšlela. Začala si uvědomovat, že je pravděpodobnější, že uslyší rozsudek, který se ji nebude líbit. Protože druhů viny je mnohem více než neviny. O to víc ji bylo jasné, že se celou dobu procesu bude muset tvářit jako naivní žena, která se jen dostala do prekérní situace.

„Jde jen o zvláštní... velmi zvláštní shodu nešťastných náhod. Vždyť jsem nic neprovedla.“ říkala si ráno přes zrcadlem a zkoušela se při tom tvářit vyděšeně a zoufale. „Nic jsem neprovedla. Vážně!“ řekla trochu zoufaleji. „Měla jsem si odbarvit vlasy, abych mohla hrát blbou bloncku,“ řekla svým běžným hlasem.

Žebyobrazy

Filozofická fakulta nowdays. Plno lidí. Prváky jde rozeznat jednoduše – mají ten hloupý naděje plný výraz. Oči zvědavě těkají a snaží se nějak pozřít celý ten obraz uspěchaných mazáků se zády staženými k zemi kvůli tašce plné knížek ze tří různých knihoven. Snaží si to zapamatovat – kdo ví, jak dlouho tady budou. Jsou vyděšení a fascinovaní zároveň. Po jisté době je to přejde. Budou to místo milovat a nenávidět. Nebudou spát. Kafe pít po litrech. Nosit si hipstersky jídlo v krabičkách. Budu uvažovat, co se s nimi stane, jestli nedají předmět, který budou opakovat, a vyhodí je. Snaží se najít si spojence, což končí ve chvíli, kdy se na mě při prezenci otočí prvák a pronese "Já myslel, že jsi Míša," a já mám šílenou chuť se zasmát: "Vypadám snad jako Míša?"

Vrána

Tohle je trochu starší věc... nicméně minulost by se asi taky měla počítat

V tmavém pokoji

zabedníme všechno co se dá

jen ignorant se spokojí

s tím, co se nedělá.

Bez jídla, bez pití

nechtít opustit svůj svět

lidi se nasytí

a hodí tě dolů zpět.

Dívám se okolo a nikoho nepoznávám,

už není rozdíl jestli bojuju nebo se vzdávám.

Jak jsem se tady dostala?
Nevím kde jsem!
Nevím kde jsem.

Případ upřímné Sáry

S větším sebevědomím se dá všechno uhrát, říkala si, když si uvědomila, že dělá vlastně něco úplně jiného než ostatní. Že tady nesedí jen tak pro účast a zážitek. Nadechla se a začala si v duchu opakovat, že je sebevědomá, vtipná a krásná a sebevědomá a nic ji neskolí. Druhá část jejího vědomí se modlila, aby sugesce fungovala.

Úplně si uměla představit, jak se budou tvářit všichni ti lidi, co sedí za ní.

Povýšeně.

Pobaveně.

Opovržlivě.

Pofidérně.

Posraně a všemi dalšími příslovečnými určeními způsobu s negativním významem a předponou po-.

Krvácení

...popravdě ani neví, jak mě ten název napadl. Nebude to nijak tématické.

Už to zase začalo. Po dvou dnech semestru mě málem sklátila nemoc, třikrát mě málem sklátilo překvapení (negativní i pozitivní). Klácení – tak jsem to měla pojmenovat.

Kolikrát vás za poslední týden napadlo, že něco nemá smysl? Že sami nemáte smysl. Že jste úplně bez pointy – jako káva bez kofeinu (tohle mě napadlo v hodině literární kritiky, docela dobré, ne?). Mimo. A ne tím žlutým, rádoby milým (a nechutně tupým) způsobem. Kdy si prostě říkáte, že jen jste.