Zasněná (pokrajuču)

Posadila se ke stolu a civěla před sebe.

Co měla dělat?

Nikdy ji nenapadlo, že se něco takového může stát. Že někdo mže beze stopy zmizet. Měla vymyšlené scénáře pro případ nevěry, povodní, přepadení i infarktu, ale nikdy nepomyslela na zmizení manžela. Nebo na jeho smrt. Byla si jistá, že zemře dříve než on.

Vzpřímila se. Zbytek jejího smyslu pro povinnost ji připomenul, že by měla jít do práce. Jakkoli to působilo zvláštně nebo nelogicky, šla.

Ani nevěděla jak se ocitla u fakulty, na které učila, a u své kanceláře. Kabinetu. Oázy vědomí. Hledala správný klíč, nervózně šoupala pravou nohou, pak klíč zasunula do zámku a bezděčně se zahleděla na jmenovku.

Strnula.

Chvíli jen zírala, jako by ji ne a ne dojít, co je špatně. Najednou to udeřilo jako blesk z čistého nebe. Na jmenovce bylo napsáno její dívčí příjmení. Mužovo příjmení, které hrdě přijala druhého dubna čtyřiatřicet let zpátky, zmizelo.

protože není září.

Míhání světla

Míhání světa

Neškodná špína

Neškodná vina

Čekání na konečnou

Čekání na netečnou

Prohra i vítězství

Prohra - ne neštěstí

Zasněná

Most lidského vědomí spojuje břeh snění a něčeho, čemu říkáme realita. Každou noc, nezávisle na naší vůli, ten most překračujeme nebo se po něm alespoň nesměle pohybujeme. Záleží na naší odvaze.

Žena, o které se chystám mluvit, na ten most každou noc vcházela, přecházela po něm na vedlejší břeh a s probuzením opět utíkala na druhou stranu. Milovala sny, protože nikdy dopředu nevěděla, co ji čeká. Prožívala v nich nejrůznější věci, užívala si nekonečné spektrum pocitů a nálad (nekonečné oproti tomu, co známe z reality). Žádný sen ji nepřišel příliš děsivý nebo šílený. Ustanovila si tedy pevný režim, aby každý den mohla ve svém úžasném světě snů trávit každý den osm hodin. Osm hodin neskutečných zážitků, setkání a bláznivin.

Ráno, o kterém se chystám mluvit, bylo ale záludnější než všechny její sny. Nečekaly ji zde žádné nadpřirozené bytosti, daleké krajiny ani její oblíbení (již mrtví) herci či spisovatelé. Nečekalo ji nic podstatného. Podstatné bylo to, co ji nečekalo. 

Vyznání

Musím se k něčemu doznat. Vyznat. Vyzpovídat.

Stále vzpomínám na tu jednu. Vždy si říkám, že je to naposledy a že jsem z ní vyléčený. Častokrát mi ji ale připomene nějaká maličkost... kaštanové vlasy nějaké slečny na ulici, balkonek na jednom domě u náměstí (sochy žen, které ho rámují mají stejně dokonalé ňadra jako ona. Tolikrát jsem toužil na tom balkonku stát, kouřit ranní cigaretu, pít kávu a jen tak bezděčně si na ty ňadra sáhnout. Myslím, že by nebyly tak chladné jako ona.), opadávající javory, psí lejno uprostřed chodníku... zkrátka je toho hodně.

Noční békání

Díval jsem se do stropu už půl hodiny. Zkoušel jsem myslet na hezké věci. Na teplé jaro (které se konečně uráčilo dorazit), na úsměvy žen na ulici (úsměv krásné neznámé vždycky potěší), na kritizování lidí a východ slunce.

Začal  jsem počítat ovečky, protože to prý pomáhá, ale u po padesátá třetí ovečka mě to přestalo bavit – jak se říká, počítal jsem ovečky do tří a usnul jsem. Do tří do rána, samozřejmě. Aby to bylo zajímavější, začal jsem odznova a trochu jsem si to pozměnil...

První ovečka, kulhá na pravou zadní nohu, protože ji před třemi měsíci, týdnem a šesti dny šťouchla ovečka číslo čtyřicet osm a ona spadla nožkou přímo na kamenné dláždění a od té doby se pořádně nepostavila. Krmícímu pánovi to nepoví, nemocné ovečky totiž častokrát odvede pryč a ony se pak nikdy nevrátí. Ani staré ovce už mu nevěří, nebude ani ona.

Obrazy

- uvažovala jsem, co má za smysl psát si nějaké obrazy... nějaké detaily... A víte co? Nemá to smysl a právě proto to budu psát. Ze cviku, pro pocit, pro metafory a metonymie. Fight for this...

Běžec -

člověk běžící lesíkem. Černý oděv přisátý na tělo jako druhá kůže. Kontroluje si dech, protože mu to vždy dělalo problémy a jeho vlastní paranoia ho nutí, aby si stále opakoval, že se musí nadechovat nosem. Výdech ideálně ústy. Nádech nose. Nezaměnit to. Nádech ústy je klacek přes cestu, jedovatý had, který vylezl po období chladu, aby se vyhřál n slunci. Silné nohy se střídají, lýtka napínají, ruce mu pomáhají dopředu jako plavci. Proplouvá světem - cesta se změnila v potok a on plave, kope nohama, nádech nad hladinou, výdech pod chladinu. Ano, vzduch je stejně teplý jako pomyslná voda, jednoho by to mohlo zmást. Nevnímá svět. A proč by taky měl. Stromy jsou ještě holé, jde slyšet jen zlovětný hvizdot ve větvích. Zpívající ptáci jsou daleko, někde, kde na ně přímo světí. Nejzajímavější je cesta. Jednotlivé klacíky. Okolo něho není nic. I kdyby na přilehlém paloučku zrovna souložili milenci, nebylo to dúležitější než nádech nosem a výdech...

V obrazech

Obraz první - slečna, má něco přes dvacet, hubená (i když to kamufluje tlustým svetrem), normální výška, pokus o vytvoření nedbalé elegance, ale zůstává se pouze u nedbalé. Smotané vlasy, jak to dělávají ženy, když jdou vařit. Pleť, která si zoufale žádá pozornost, ale slečna ji úspěšně ignoruje. Oční linky, nedá se říct nic jiného, než jen to slovo "nedbalé". Kostrbaté a nedotažené. Iritující. Když už jsem chtěla odtrhnout oči (stalkery nemá nikdo rád), všimla jsem rtěnky na zubech. V hlavě myšlenky o nedbalosti, (ne)schopnosti a přetvářce.