Lazebník (2. kousek)

Po necelých dvou hodinách vyšel Vashe z krčmy. Venku bylo ještě světlo, vál vlahý vítr, který sebou nesl vůni kvetoucích stromů a květin. Vydal se na cestu k domovu.

Otec mu vždy říkal, že práci není dobré nechávat na další den. „Mlynáři melou mouku hned po dovezení pšenice. Mošt se stáčí čerstvě uzrálý. Máme-li v dílně tělo, je nejlepší ho co nejdříve nabalzamovat. Lidé čekají za živa, po smrti by už čekat neměli. Čím dříve je pošleme po řece, Vashe, tím dřív dojdou jejich duše pokoje.“ To pravidlo mu vštěpoval už od dětství, takže když jeho otec minulé jaro náhle zemřel, stalo se pro Vasheho svatým. Zařekl se sám sobě, že tím bude při každém obřadu uctívat otcovu památku a um.

Kráčel zlehka, poslouchal zpěv ptáků a přemítal, zda má doma dost kaštanového oleje, když ho dohonila tmavovlasá dívka a zatahala ho za rukáv „No tak počkej! Ženu se za tebou už od klášterní zahrady!“ Byla to Estie, dcera váženého radního, „co se to dělo tam na náměstí, vždyť víš, po té popravě?“

Lazebník (1. kousek)

Ahoj všem v novém roce.
Dávám Vám k nahlédnutí povídku, kterou jsem psala do jedné soutěže (ano, dva dny před deadlinem, jak typické). Je to moje první (rádoby) fantasy. A je to trochu delší, takže budu každou neděli dávat kousek... takže mám minimálně do konce zkouškového vystaráno...
Takže... příjemnou četbu, přejí.

Existuje svět, kde lidé věří, že jejich životy ovládá velký motýl s červenými křídly žijící na opačné straně jejich Zeměplochy. V dávných dobách v Motýla Dei věřili všichni, ale v průběhu věků si každá rasa našla své vlastní bohy. Vatrosové uctívali jen své šamany, kterými se stávaly děti narozené při souznění měsíců. Lidská rasa si našla mezi sebou nejsilnějšího a toho pak prohlásili králem a modlili se k jeho milosti. Ovšem část z nich tajně uctívali bohy Slubů. Slubové byli malí lidé, kterým z trupu vyrůstaly čtyři ruce. Žili na místě, kde řeka Syrrus přetékala na jejich stranu Zeměplochy – věřili v její sílu a nekonečnost, stejně jako v nekonečnost větru, zeleně a nezničitelnost ohně – začali uctívat bohy zemských elementů. Dále zde byli tvorové s vrásčitou pletí a špičatýma ušima, kteří nevěřili ničemu, co nemohli vidět.  Na severu, kde přes Okraj vanul ledový vítr, žila podivná chlupatá zvířata, která se postavila na zadní nohy a začala uctívat rybu Mus. Na Zeměploše se nacházela ještě jedna společnost, či rod chcete-li, který se nazýval Klit.

. . . z Viktora.

Byl pátek třináctého, červen a úplněk.

Seděl v malé kavárně, upíjel kávu a hypnotizoval zbývající kousek cheesecakeu na talířku před sebou (čekal, že doroste). Z rádia k němu doléhal hlas hlasatelky, která vybízela posluchače, aby ji zavolali a podělili se o zkušenost, kterou mají s pátkem třináctého. „Lidičky už je to tak,“ vyvolávala, „je tady konečně pátek a v kalendáři u něho číslo třináct! Zavolejte nám a podělte se o zážitky z pátků třináctého! Je pro vás třináctka šťastné nebo nešťastné číslo?“ její hlas se mi začínal protivit. „Ale dnešek je výjimečný ještě v jedné věci! Dneska večer bude totiž úplněk! Přesně tak, vážení! To se už dlouho nestalo! A dlouho nestane! Čeká nás to znovu až za pětatřicet let!“

Znechuceně upil kávy a nabodl na vidličku kousek koláče. Ty vole. Ta ženská je šílená. Prý, že nás to čeká za třicet pět let. To mi bude skoro šedesát! Teda, to mi nebude. Tak dlouho tady snad nebudu. A ona asi taky ne. Podle hlasu jí bude tak čtyřicet... jak by se asi tvářila, kdybych ji tam zavolal, a řekl ji, že se bát nemusí, protože až se to bude dít příště tak ona už bude po smrti? V rádiu začala nějaká volající vyprávět o tom, jak se vybourala v pátek třináctého, ale nic se ji nestalo. Měla by si ujasnit, jestli to teda bylo štěstí nebo neštěstí.

Dopil poslední hlt kávy, zaplatil u usměvavé zrzky a rychle se měl k odchodu.

Tímhle způsobem často využíval polední pauzy. Zatímco jeho kolegové chodili někam na "pořádné jídlo" on si jen zalezl do nějakého tichého koutu a dal si kávu a něco malého. Při cestě zpět do práce si stihl zajít do nějaké prodejny knih a vychutnat si cigaretku. A tak tomu bylo i dnes.

Vešel vysokou chodbou do místnosti, která byla od země po strop zahlcena knihami. I kdyby tady jednoho krásného dne spadly ty sloupy či trámy či jak se tomu říká,ty knížky by to bez problémů udržely. Knihy by to podpíraly. To by bylo boží. Doufám, že tady budu, až se to jednou stane. Procházel regály. Chvíli se snažil hledat své oblíbené autory podle abecedy, ale brzy zjistil, že to nemá cenu. Co za dobytek to tu rovná?! de Qiuncey mezi "K" a navíc v regálu s poezií. Zabít málo! Idioti. Idiot! Vytáhl knihu v tvrdé, dřív světlé, není už notně zašedlé vazbě. Dostojevského Idiot. Podíval se na cenu. Miluju tenhle bazar! Ani ne třicet korun za něco takového. Dostojevskij se otáčí v hrobě.... aspoň má zdravý pohyb. A sám se zasmál svému vtipu.

Po dalších pár minutách přistoupil k postarší pokladní. Čpělo z ní levandulové mýdlo. Zaplatil a odešel.

S rozumem v koncích

– jsem jako další Brigit Jonas – o potřebnosti něčeho

Ten pocit, když nevíte, jestli má vážně cenu pokračovat. Nic se mi nedaří (a do konce týdne nejspíš dařit nebude) a už mě to neustále zklamané očekávání nějak dostává do kolen. Práce – nic. Brigáda – nic. Invence – nic. Škola – nezapočteno a nízký počet bodů. Něco takového očekávám i v teorii literatury  “prorokuji... vidím průser veliký, jehož drama hvězd se bude dotýkat“ Asi takhle to bude.

Víte, všichni (nebo spíš většina) lidé mají něco v čem vynikají – jaký to převratný objev, že? – ale někdo nejspíš ne.

Dneska mě poprvé napadlo, že bych doopravdy sekla se školou. Nevím, co tam dělám. Zrazuju tam svá přesvědčení. Co když vlastně ani nemám literaturu ráda? Co když je to jen hloupá póza? A kdo může říct opak. Jen se užírám a váhám při pohledu na ty, kteří mají Důvod tam být. Co když tam nemám, co dělat? Co tedy skončit? Vždyť v Kauflandu pořád shání pokladní. Ať si pak Všemu navzdory przní někdo jiný. Ať někdo jiný chodí na špatné termíny. Klaunský nos mi nesluší. A vedoucí bakalářky by měl o starost méně.

Stejně tam zůstanu.

Bez racionálního důvodu.

Protože se znám.

Nekomentujte to, prosím.

Na sedadle smrti

- než "začnu", chci jen poděkovat za občasnou návštěvnost - Děkuji. Reakce a komentáře jsou vítány.
Mám rozepsaných pár věcí, přijdou sem, až budou hotovy. Takže zatím šuplík s cedulkou 14.1. 2014.

Jak nazvat stav, kdy se vznášíte nad městem, díváte se na lidi a zdají se vám malí a malicherní, kdy vaším největším problémem je, že vás něco tlačí do zad. Stav, kdy se nemůžete přestat smát, i kdyby jste chtěli, a snažíte se vzpomenout si, proč jste se takhle necítili už dřív. Když vaším největším nepřítelem je východ slunce.

Nebyla to láska. Ta vzájemná náklonnost, chemie, sympatie, empatie ani podobně nabubřele znějící slova. Byly to halucinace. Halucinace vyvolané přítomností někoho, vedle koho jsem si mohla připadat lepší.

Nikdy jsem netoužila po tom, být doceněná nebo oblíbená. To ale byla doba, kdy jsem si připadala líp než dobře. Líp než lépe. Lépe než bezcenně. Asi tak, jak si připadá jednooký plyšový medvídek, kterého si každý večer bere do postele malý chlapec a vypráví mu vše, co se odehrává v jeho mysli. Byla jsem tou nejdůležitější osobou na celém světě.

Hovory s F

Seděl na pračce, nohy opřené o protilehlé umyvadlo. Vždycky, když tady takhle sedával, byl rád, že mají tak malinkou, útulnou koupenu. Seděl, kouřil a popel odklepával do umyvadla. Kouřil pomalu, jako by každý výdech mohl být jeho posledním. Slastně zavřel oči, když do sebe natahoval kouř, pak oči otevřel a díval se na zářivě oranžový prstenec přecházející do popelava. Vydechnul a sledoval, jak dým stoupá a rozpíjí se. Dnes zde ale výjimečně neseděl sám.

„A pak ať mi někdo říká, že nejsi maso!“ řekl, když natáhl kouř a podíval se k tyrkysové vodě, která byla napuštěna do víc jak tří čtvrtin vany. „To nemůžou myslet vážně. Hýbeš se? Hýbeš! A dýcháš a jíš a množíš se a děláš všechno to, co ostatní maso.“ dodal dotčeně. A umřeš. vyvstalo mu v mysli.

Ve vodě plaval pořád dokola kolem obvodu vany Fishka (tak byl překřtěn, když sem včera dorazil). Byl to kapr. Neuvěřitelně tiché stvoření. Pár ploutví, ocas a tlamička (v neúnavném protestu proti svému nevyhnutelnému osudu).

Nic není - jak se zdá

Pro dnešek si nechám své myšlenkové pochody o podzimu. Nebudu hledat pramen mládí, smysl života ani tu sponu, kterou jsem včera položila na stůl a něco ji sežralo (mám podezření čínskou kočičku štěstí... poslední vůbec nemává tlapičkou).

Je to hektické. Všechno se točí. Než se dokopu k našprtání se latiny, je tady další týden a já zvažuju, jestli má cenu tam chodit. Stále mě baví lidská... nelibost? Když vás někdo vidí a stočí své cesty jinam (protože to vůbec není nápadné) nebo si vás náhodou nevšimne. Kdyby jen věděli... Nikdy se nesmí dozvědět, jakou mi to dělá radost (­– nechali by toho).

Naštěstí nic není perfektní a to mi vyhovuje. Na stole štos knih na čtení (jako bych měla hromadu času), marná snaha zkrotit své vlasy, ukázkový flek na kalhotách.

A událost včerejšího večera sepsaná na dnešní přednášce:

Tak dlouho jsem na to čekala. Kdybych někomu řekla, jaké potěšení pro mě je dát si ho do pusy, asi by mi nevěřil (nebo mě měl za blázna). A já bych se mu nedivila. Po těch... po tom dni, co jsem tě neměla... ne, nechci na to myslet. Vkládám si tě do úst. Sevřen pevně ale jemně v pravé ruce, pomalý pohyb a cítím tě střídavě vepředu – vzadu. Vypadá to komicky. Rty sevřené kolem jeho obvodu. Skoro dvacet centimetrů, ale to nejdůležitější je na tom konci, který mám právě u stoličky vlevo (z mé strany) dole. Po chvíli rychlých pravidelných pohybů tam a zpět mi mezi volně staženými rty stéká bílá tekutina. Chutná zvláštně. Utřu ji z brady. Plivu a vyplachuju si ústa. Jak jsi mi chyběl, zubní kartáčku!