Vůně hlíny

...když už je jaro za dveřmi, mám tady něco tematického. I když teď vlastně lžu... více: zivot-cyklonu.blogspot.cz

Tma je bezpečí
Tma je strach
je útočiště ve hvězdách
Dýchám klidně,
aspoň se snažím

Cítím tíseň
Cítím stesk
snažně tím zakrývám vztek
Na flákače,
na doktora

Tisknu zuby
Tisknu v ruce
přetržený provázek
Zvonek nezvoní,
já nezvoním

Romance o prodavačovi

Ještě nemám název, takže píšu první pracovní verzi:

Lada vešla do obchodního centra a rovnou zamířila do svého oblíbeného obchodu s oblečením. Ještě nedávno tu značku nenáviděla, protože tam chodily snad všechny její spolužačky ze školy a kolegyně z práce, a považovala ho za odporně tuctový, ale pak zaslechla rozhovor dvou kolegyň. Mluvily o mladém prodavačovi, který ženám ochotně nosí správné velikosti, zapíná zipy a radí, co k čemu nosit. „Určitě je to gay, ale poradil mi takové vínové šaty s dlouhým rukávem, no ten můj na ně hned zabral...“

Ladě bylo upřímně jedno, jestli je ten kluk homosexuál. Nepotřebovala dělat na nikoho dojem (její poslední milostné dobrodružství skončilo asi půl hodiny po svém začátku). Chtěla někoho, kdo ji bude dělat poradce. S dívkami se nebavila. Považovala je za hloupé a povrchní, ty by ji nikdy nedokázaly dobře poradit. A tak před měsícem přišla, aby mladého prodavače prohlédla.

Obrazy matematické lingvistiky

Co přinesl první týden nového semestru, respektive co přinesl první pátek (psáno v hodině mat. ling.)

Obraz –  dvě slečny (řekněme 23 let) stojí na chodbě vysoké školy. Jedna malá, tmavovlasá, oděna v zemitých barvách; druhá vysoká, blond, celkově neuvěřitelně světlý typ. Jedna má tvrdý (nebo spíš možná přísný) hlas učitelky; druhá  nesmělý, vysoký hlas, který mívají učitelky SVZ, a přitom bude učit ruštinu. První se jí ptá: už máte menu? Dochází mi, že jsem si pro výstup z asociální skořápky vybrala nevhodné lidi. Budoucí nevěsty. Spustí se samopal obalený v laciné krajce... jídlo? předkrm? ceny. Jako šunková rolky za pade nebo tatarák z uzeného lososa za sto třicet, to je rozdíl! Raut, guláš a pečená kýta. Zase ceny. Šaty (dnes se kupují zásadně přes internet)? Hodně perliček a odstíny bílé, sladěné družičky samozřejmostí. Život je o stejnokrojích –  ty dvě v bílé, družičky ve slonovinové, a já v stejnokroji úsměvu pro debily.

Jedinou věc, kterou nemám ráda více než hipstery (představa toho typu oblečení, world music a přísné veganství) jsou pseudohipsteři. Rozdíl mezi těmito... entitami je, že pseudoh. odsuzují ty ostatní, přičemž se od nich sami liší jen typickým mlasknutím (také ve variantě důležitého pokašlání) na znamení nechuti a pěti body v IQ testu. A někdy i tím veganstvím. Jsou to často ti lidé, kteří spí v hodinách (cviko nebo přednáška, to je jedno) v první lavici, občas pustí ven ono psyknutí nebo prohodí pseudovtipnou hlášku, které se zasmějí 4 lidi. Včetně něho. To v našem případě znamená 50 % osazenstva. A já to můžu jenom přejít a přežít, protože jsem asi ještě větší zrůda, než oni. Něco jako pseudopseudo-, nebo ultra-, nebo anti-  či dokonce euro- whatever. Ale nemůžu si pomoct (ne že bych to nějak moc zkoušela). Nemám ráda stupidní vtipy a lidi, kteří nikdy nebyli outsideři, kteří nemají v očích jiskru zlomu.

Otevírat dveře bez zaklepání se nemá a je k tomu dobrý důvod. Nikdy totiž nevíte, co za nimi může být (to co tam určitě je, víte –  to je prostě prostor). Tygr, vlkodlak, predátor (ten filmový), nebo třeba milá známá tvář s tím nádherným překvapeným výrazem, že jste otevřeli dveře. Ty měkké oči, strniště, pravidelné rysy. Jedinečný úsměv, který... je úplně všechno. A pevné ruce, na kloubech prstů vysušené do krve (namaž si konečně ty ruce!), tak úžasné, když vás chytí. A potom ten zmučený výraz štěněte, za který chcete to monstrum strhnout do svého klína a jen ho hladit a nosit mu kávu a sušenky, vyzout mu boty (které jsou tak úžasné, že jsem je už čtyřikrát pochválila) a nechat ho spát. Nechat si odumřít nohy, jen to monstrum nevzbudit. A to všechno jen kvůli nádhernému výrazu tváře. Poučení: naučte se klepat!

A nezapoměňte na zivot-cyklonu.blogspot.cz 

Bosý

Starší věc, ale chtěla jsem to pustit ven... kdyby byl (velkou náhodou) zájem, udělala jsem ještě jeden blog (vlevo v liště je odkaz), kam budu psát rádoby deníček. Zatím je tam teda jen jeden kratší výlev, psala jsem ho trochu na sílu, takže nečekejte nic... srdcervoucího. Děkuju, že tu občas zajdete... a už jde Bosý:

Byl to blázen. Opravdu blázen, ne jako já, Kostka a Frak. Přivezli ho na konci letošního léta. To znamená, že je tady už půl roku. Za tu dobu vůbec nezaznamenal, kde je... šťastný to člověk.

Vždycky, když vedou někoho nového, posadí nás na židle do kruhu jako při skupinovce. Jednu židli nechávaj volnou – to pro toho nováčka. Když tenkrát přišel Bos (tak jsme mu s chlapama začali říkat), způsobil hned rozruch. Sestra Helena mu řekla, aby si sedl, ale on ji s úsměvem odpověděl: „Děkuji, nic nepotřebujeme. Zatím nashledanou.“ a odešel do prostoru. Sundal si sako, takové nóbl tmavě modré, a položil ho na židli. Pak si zul boty a začal se procházet. Pořád si něco mumlal. Mohli jsme se smíchy potrhat, jak se ho sestry snažily dovést k nám a usadit ho. A on se vždycky usmál a zopakoval, že nic nepotřebují, že se uvidí při večeři. „Asi schizofrenik.“ prohlásil Kostka.

datum

Kdybys jen věděl

jak jsi návykový

teplo našich těl

jako opar snový

Kdybys jen věděl

jak moc mě sžírá

ten žár nahých těl

prosím – ať neumírá.

O nečekaném

Když už vám všichni a všechno připadá nesnesitelné, není na škodu se prostě sebrat a jít pryč. Chodím do zámeckého parku. Dá se tam dojít miliónem cest, záleží jen na tom, jak velkou máte ponorkou. Nakonec vždycky dojdu na vyhlídku, ze které žádná vyhlídka není. Jen cesta, palírna alkoholu, řeka a, když se nahnete, jde vidět až na druhé náměstí (historické centrum, pojmenoval to jednou jeden člověk). Sedím, dívám se, jak všichni žijou, spěchají, funí, vím, že někde vlevo dole jsou oblizující se puberťáci. Tak jen sedím s nohama přes okraj. Kouřím cigarety, které jsem ukradli otci (to je asi to jediné, co mám s těmi puberťáky dole společné). Vytáhnu z tašky termosku (vypadá trochu jako urna) a do uzávěru si naliju čaj. Earl grey. Cukr a mléko. A pak ke mě přijde známá slečna, kterou jsem nikdy neměla ráda. Uměle vypadající vlasy, oči jako ten týpek z Mužů v černém, který mrkal žábrama. Ten ze začátku. Se slovy „To je ale zkurvenej den, co.“ mi nabídne svého jointa. Já ji nabízím svůj čaj. Ona... je docela fajn.

Nejméně očekávané věci se dějí na nejméně očekávaných místech. Jako když sedíte ráno v nákupním centru a pijete cappuccino z papírového kelímku, čtete detektivní povídku, na jejímž pozadí zpívá McCartney, a musíte se usmívat, protože Beatles jsou poslední dobou skoro v každé knize. A pak se ozve nejméně očekávaná věta: „Můžu si přisednout?“ A nad vámi stojí mladý muž a vy si nemůžete vzpomenout, odkud ho znáte. „Asi si mě nepamatuješ, teda určitě si mě nepamatuješ, ale jeli jsme spolu vlakem...“ Ano, ty oči jsou nějaké povědomé. „Tak už si sedni,“ pokynete. „Jeli jsme spolu vlakem do Frýdku, jsou to asi tři roky, seděli jsme naproti sobě. A pak jsem tě párkrát zahlédl ve městě...“ Uvědomíte si, že zní jako psychopat, ale milý psychopat. „...ale jsem zbabělec. A teď zním jako psychopat.“ Kývnete na souhlas. Smějete se. „Radši začnu znovu. Ahoj, nešla bys se mnou někdy na kafe? Třeba příští týden touhle dobou přesně u tohodle stolu?“ Musíte se smát. „Mimochodem jmenuju se ***.“ Šli byste na kávu s psychopatem?

Omlouvám se za ty řeči

Název stoprocentně platí. Dělám to nerada, ale v rámci deníčkového příspěvku ve stylu "ještě žiju" musím napsat pár slov. Vět. Prostě z osobní potřeby. Takže to klidně přeskočte a zkuste přečíst dřívější články.

Loňský rok jsem přežila díky svým dvěma přátelům. Nejvýmluvnější je věta prohlášená při půlnočním ohňostroji: „Je to jako by všechny ty sračky z celého roku letěly nahoru a tam vybuchly.“
V předsevzetí nevěřím (protože je nikdy nedodržím), ale letos musím sama sobě něco slíbit:
1, Dodržím jednu větu jak nejdéle to půjde.
Protože už to zkouším potřetí, vždycky to tak po dvou měsících vyprchalo, i když jsem si řekla, že to prostě dám. A letos chci něco začít a dokončit to – takže beru plánovač, který jsem dostala od kamarádky a dnes udělám čtvrtý zápis. Zatím končí všechny otazníkem.
2, Nenechám se do ničeho nutit.
Respektive dupnu si a nenechám sebou vláčet. Dlouho jsem vůbec nedokázala říct "ne", naučila jsem se to asi až před sedmi lety. A s tím souvisí třetí bod...
3, Srát na city ostatních.
Moje račí přirozenost je neubližovat lidem, to ovšem i za cenu sebezapření. Chci zkusit být více sobecká. Mluvit, když chci, mlčet, když chci a jak dlouho chci. Když si do mě někdo kopne, kopnout zpátky. Říct něco, i když vím, že to druhého bude bolet. Zkrátka nevidím důvod, proč bych pořád měla trpět jenom já (trpět je silné slovo, ale chápete).
4, A taky ty běžné  věci: nosit více šaty (tolik jich mám ve skříni a nemám odvahu); vrátit se ke svým barvám (oblečení a vlasy); zvýšit si sebevědomí (netuším jak) a jít letos na rande.

A to je prosím vše. Nemyslím si, že 2017 bude nějak výjimečný (nebude), ale aspoň trochu si dělat naděje můžu, není-liž pravda?
Máte taky nějaké šílené nápady?