Už zase leden

Jako vždycky konec a začátek roku přinesl bilancování a já bych ho ráda ve zkratce pustila do světa. Pro rok 2019 jsem si zadala tohle:

1, Udržet si práci.

2, Nezešílet.

3, Psát víc než letos.

4, Číst víc než letos.

5, Odstěhovat se. Už je to potřeba.

6, Nakopat někomu prdel. Komukoli.

Lednu jsem nastoupila do práce, ve které jsem vydržela asi dva měsíce. Ten druhý jen proto, že jsem věděla, že v březnu začínám v jiné práci. A v té jsem hrdě doteď. Je to práce, kterou jsem si vždycky chtěla zkusit, někdy z toho mám nervy v kýblu, ale přiznejme si - je to kurevsky boží. A navíc mám nejlepší kancelářskou crew. Prostě sprostí plameňáci z dveří 215. Samozřejmě jsem už měla pár menších (čti: mega) breakdownů, ale to snad k tomu patří.

Jestli jsem nezešílela, to neumím posoudit. Hlava XXII. Každopádně, pokud jsem nezešílela, pravděpodobně mě to brzy čeká.

Psala jsem mizerně, téměř stejně jaké ve velké psací krizi 2012 a se čtením to bylo taky na štíru, ani jsem nedosáhla na 50 knih.

A odstěhovala jsem se na konec světa. To ve skutečnosti znamená, že se na každé důležité místo dostanete za 10-15 minut pěšky. Minimálně se za tu dobu dostanu na MHD, což znamená, že můžu dostat kamkoli do města. Jsem holt městská krysa a tohle už pro mě něco znamená. Náš byt je akorát velký, akorát mimo i v centru a tak akorát pro potřeby dvou šílenců. A to "náš" znamená, že jsem splnila asi dva nebo tři roky staré předsevzetí a šla jsem na rande.

To nakopání se v podstatě taky konalo, i když ne úplně fyzické, ale sakra pojďme to počítat!

Poslední bod bylo: "A chtěla bych zažít, aby mi někdo vybral knihu, aniž by se mě ptal. Čistě podle toho jak mě zná. Něco, o čem jsem nikdy nemluvila. To jsem totiž ještě nezažila." pro to jsem aspoň položila základy, což na mě vůbec není špatné. Navíc jsem byla na dvou skvělých koncertech s nejlepší ženskou na světě a splnila si tak jeden dětský sen: Offspring. Jela jsem třikrát za hranice, což se mi už strašně dlouho pořádně nepovedlo a bylo to všechno neuvěřitelně boží. Hlavně con ve Vídni. A konečně jsem zase byla v divadle. A pila hodně vína a dělala nějaké nepřístojnosti, které se pro můj věk už možná úplně nehodí, ale co. Moc mě baví být nepřístojná.

A pro dalších 365 dní mám jen jeden plán: pokračovat v všech těch věcech a nechat se vtáhnout do nových šíleností, aby ten život za něco stál.

Takže letos je v plánu Řím a ještě alespoň jeden výlet někam, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Být lepší ve své práci.

Vrátit se víc ke čtení, víc psát, řekněme, abych tady měla alespoň jeden post za měsíc.

Dokazovat světu, že mě nezlomí, a nenechat zlomit ani lidi, které miluju. Vím, že si to o svých přátelích myslí každý, ale moji jsou prostě nejlepší. Asexuální matka, captain pikachu, homosexuál pokrevně spřízněn s papežem, potomek upálených čarodějnic a duchovní, který zběhl kvůli pohanské kněžce. Někdy o nich všech musím napsat.

Jo, a ještě naučit se péct v plynové troubě.

Sběr

zhuštěné zápisky ze dvou týdnů, které sice nejsou kompletní, ale co dneska je...

A pak se mě kolegyňka zeptala, co bych teď dělala nejradši. Představte si ty nejlepší místa, na která jste se dostali. Kde vám bylo nejlépe. Molo na jihu Anglie, dýchat mořský vzduch, užívat si vítr a slunce, poslouchat racky, sbírat podivné lehké černé kameny, které doteď  nevím, co jsou zač. Sedět na starém zanedbaném hřbitově, pít frisco a jíst lesní jahody (tady mají nejlepší hnojivo) a vymýšlet příběhy ke jménům na hrobech. Sedět na místě, kde se setkávají umělci, takže je tam strašný bordel, voní tam barvy a plátna, někdo kreslí na papírové tácky, někdo

Obraz z druhé strany

Příště to bude za něco stát, přísahám. Fakt, že jo...

Najít ji vzhůru v pět ráno nebylo vůbec obvyklé. A tak jsem zůstal stát vzadu na prahu kuchyně, abych ji nevyrušil. Nebo abych se neprobudil. Stála u kuchyňské linky(to taky nebylo obvyklé). Moje předpotopní kuchyň, staré dřevěné skřínky z jiné doby, linka, která by mohla vyprávět o vší té zavražděné zelenině, o sadistickém řezání pečiva, o pomalé genocidě vánočních kaprů. A ona tam jen stála, ve staré mikině a hrubých ponožkách. V ruce sklenici ve tvaru lebky, kterou mi ukradla, ale nikdy si ji neodnesla. Pila z ní vždycky všechno. Držela ji tím svým nezvyklým způsobem. Obtočila kolem ní prsty. Tak křečovitě. Ukazováček (ten nehodný prst) trčící do vzduchu. Dívala se na sporák, na kterém byl jeden hrnec. Klidně bublal, jako by do té scény vůbec nepatřil, Vonělo to sladce a kořenitě zároveň. Pokus o cibulové chutney č. 5? Už mi zničila dva hrnce! A teď tu jen stála, v měkkém raním světle ji zářily vlasy. Napila se z lebky a překřížila nahé nohy. A tak jsem jen stál na prahu. Co jsem měl dělat jiného?

další neplnohodnotný příspěvek

Já mám prostě problém s vymýšlením nadpisů. Příště z toho udělám incipit a svět mi může... křížit plány jako obvykle. Dejme se do toho. Je to krátké, alespoň to nebude tak bolet.

Jaro mi byl čert dlužen. Doslova. Čert mi ho dlužil. Nejen že si můžu naplno užívat kabáty (na které je už docela teplo, ale zdárně to ignoruju), ale taky je ve vzduchu taková zvláštní vůně. Listí, které nezetlelo na podzim, se to rychle snaží dohnat. Roste čerstvá tráva. Jedny věci mám načichlé kanceláří, druhé věcí jsou načichlé spojením jarního večerního vzduchu, cigaret a dvou parfémů.

Vzali mi okno

Zcela nečekaně se zase potřebuju v krátkosti vypsat. Doslova v Krátkosti. Takže jenom v takových črtách dní, ačkoli z úcty z malířskému umění mě to označení dost bolí. Takže asi tak.

Z deníčku včely dělnice

Taky jsem zase nic pořádného nenapsala. Tentokrát mám ale docela dobrý důvod... nejde jen o krizi (čistě to, že každé slovo, které napíšu, se mi zdá nepatřičné a hloupé), ale jde o tom, že nemám energii něco delšího psát. Snad se do toho nějak dostanu, mám teď totiž řadu podmětů, řadu banálních zážitků – doslova mě fackují od osmi do čtyř každý pracovní den. A právě proto píšu teď tyhle obrazy. Obrazy z nové práce. Nesuďte mě. Anebo jo. To je vlastně jedno.

A rok zase v ....

Do konce roku jsem chtěla napsat plnohodnotný příspěvek, ale vypadá to dost zoufale, takže alespoň tradiční bilancování.

Loni jsem si do nadcházejícího roku napsala toto:

A letos? Krom (opět) jedné věty?

Já chci jen napsat diplomovku, dodělat školu a najít si fajn práci.

A možná jít konečně na to rande.

Výsledek? Jednu větu jsem zahodila asi v březnu. Protože prostě nebylo co psát (psát každý zápisek o tom, že je to v prdeli, mi přišlo evidentní a bezpředmětné).

Diplomovku jsem napsala. Trvalo to kratší dobu, než jsem čekala. Po dvou měsících načítání jsem to asi za tři týdny vyplácla na papír (monitor... vždycky při psaní velké práce mi exne počítač, náhoda?). Dostala jsem B. Napodruhé jsem udělala státnice. Jo, říkám to nahlas: Jsem idiot, nebyla jsem absolutně připravená (psychicky ani vědomostně). A chytla jsem undergroung. Kdybych měla říct, co si o něm myslím, mluvila bych jako jeho představitelé. Ale napodruhé to vyšlo.

Práci jsem našla, jen ještě nevím, jestli bude fajn. Je možné, že mi z ní bude dost hrabat, budu přežívat na hororech a lehkých knihách. Lehké knihy jsou jako lehké ženy...

Rande? Chodila jsem s tím stejným, potřetí jsme se rozešli a já si pořád chci myslet, že je to konečné. Ale jsem to já. Takže se musím držet dál.

Tohle vlastně shrnuje celý můj rok. Nebo vlastně...

+ byla jsem na dvou koncertech (Rise Against a Iron Maiden), oba byly skvělé, letos jsem na žádném jsem nebrečela... teda před Maidens jo, ale to bylo kvůli posraným státnicím.

+ dostala jsem alergickou reakci na barvu na vlasy? Prostě moje tělo není nezničitelné.

+ poprvé v životě jsem se opila tak, že jsem nemohla chodit. Jo, až letos! Celkově jsem letos pila víc než je u mě zvykem. Potřebovala jsem to.

+ snad stihnu dočíst do svého ideálního počtu knih za rok. Ještě pár dnů zbývá, tak neházím knihu do žita.

+ našla jsem dva dokonalé filmy. Man Up a Big Nothing. Ty názvy asi říkají hodně o... mě? mém rozpoložení? Oba se Simonem Peggem (on by prostě nevzal špatný film).

A co v roce 2019?

1, Udržet si práci.

2, Nezešílet.

3, Psát víc než letos.

4, Číst víc než letos.

5, Odstěhovat se. Už je to potřeba.

6, Nakopat někomu prdel. Komukoli.

A chtěla bych zažít, aby mi někdo vybral knihu, aniž by se mě ptal. Čistě podle toho jak mě zná. Něco, o čem jsem nikdy nemluvila. To jsem totiž ještě nezažila. Ale to nebude v roce 2019, to je asi běh na dlouhou trať.