Sběr

zhuštěné zápisky ze dvou týdnů, které sice nejsou kompletní, ale co dneska je...

A pak se mě kolegyňka zeptala, co bych teď dělala nejradši. Představte si ty nejlepší místa, na která jste se dostali. Kde vám bylo nejlépe. Molo na jihu Anglie, dýchat mořský vzduch, užívat si vítr a slunce, poslouchat racky, sbírat podivné lehké černé kameny, které doteď  nevím, co jsou zač. Sedět na starém zanedbaném hřbitově, pít frisco a jíst lesní jahody (tady mají nejlepší hnojivo) a vymýšlet příběhy ke jménům na hrobech. Sedět na místě, kde se setkávají umělci, takže je tam strašný bordel, voní tam barvy a plátna, někdo kreslí na papírové tácky, někdo

Obraz z druhé strany

Příště to bude za něco stát, přísahám. Fakt, že jo...

Najít ji vzhůru v pět ráno nebylo vůbec obvyklé. A tak jsem zůstal stát vzadu na prahu kuchyně, abych ji nevyrušil. Nebo abych se neprobudil. Stála u kuchyňské linky(to taky nebylo obvyklé). Moje předpotopní kuchyň, staré dřevěné skřínky z jiné doby, linka, která by mohla vyprávět o vší té zavražděné zelenině, o sadistickém řezání pečiva, o pomalé genocidě vánočních kaprů. A ona tam jen stála, ve staré mikině a hrubých ponožkách. V ruce sklenici ve tvaru lebky, kterou mi ukradla, ale nikdy si ji neodnesla. Pila z ní vždycky všechno. Držela ji tím svým nezvyklým způsobem. Obtočila kolem ní prsty. Tak křečovitě. Ukazováček (ten nehodný prst) trčící do vzduchu. Dívala se na sporák, na kterém byl jeden hrnec. Klidně bublal, jako by do té scény vůbec nepatřil, Vonělo to sladce a kořenitě zároveň. Pokus o cibulové chutney č. 5? Už mi zničila dva hrnce! A teď tu jen stála, v měkkém raním světle ji zářily vlasy. Napila se z lebky a překřížila nahé nohy. A tak jsem jen stál na prahu. Co jsem měl dělat jiného?

další neplnohodnotný příspěvek

Já mám prostě problém s vymýšlením nadpisů. Příště z toho udělám incipit a svět mi může... křížit plány jako obvykle. Dejme se do toho. Je to krátké, alespoň to nebude tak bolet.

Jaro mi byl čert dlužen. Doslova. Čert mi ho dlužil. Nejen že si můžu naplno užívat kabáty (na které je už docela teplo, ale zdárně to ignoruju), ale taky je ve vzduchu taková zvláštní vůně. Listí, které nezetlelo na podzim, se to rychle snaží dohnat. Roste čerstvá tráva. Jedny věci mám načichlé kanceláří, druhé věcí jsou načichlé spojením jarního večerního vzduchu, cigaret a dvou parfémů.

Vzali mi okno

Zcela nečekaně se zase potřebuju v krátkosti vypsat. Doslova v Krátkosti. Takže jenom v takových črtách dní, ačkoli z úcty z malířskému umění mě to označení dost bolí. Takže asi tak.

Z deníčku včely dělnice

Taky jsem zase nic pořádného nenapsala. Tentokrát mám ale docela dobrý důvod... nejde jen o krizi (čistě to, že každé slovo, které napíšu, se mi zdá nepatřičné a hloupé), ale jde o tom, že nemám energii něco delšího psát. Snad se do toho nějak dostanu, mám teď totiž řadu podmětů, řadu banálních zážitků – doslova mě fackují od osmi do čtyř každý pracovní den. A právě proto píšu teď tyhle obrazy. Obrazy z nové práce. Nesuďte mě. Anebo jo. To je vlastně jedno.

A rok zase v ....

Do konce roku jsem chtěla napsat plnohodnotný příspěvek, ale vypadá to dost zoufale, takže alespoň tradiční bilancování.

Loni jsem si do nadcházejícího roku napsala toto:

A letos? Krom (opět) jedné věty?

Já chci jen napsat diplomovku, dodělat školu a najít si fajn práci.

A možná jít konečně na to rande.

Výsledek? Jednu větu jsem zahodila asi v březnu. Protože prostě nebylo co psát (psát každý zápisek o tom, že je to v prdeli, mi přišlo evidentní a bezpředmětné).

Diplomovku jsem napsala. Trvalo to kratší dobu, než jsem čekala. Po dvou měsících načítání jsem to asi za tři týdny vyplácla na papír (monitor... vždycky při psaní velké práce mi exne počítač, náhoda?). Dostala jsem B. Napodruhé jsem udělala státnice. Jo, říkám to nahlas: Jsem idiot, nebyla jsem absolutně připravená (psychicky ani vědomostně). A chytla jsem undergroung. Kdybych měla říct, co si o něm myslím, mluvila bych jako jeho představitelé. Ale napodruhé to vyšlo.

Práci jsem našla, jen ještě nevím, jestli bude fajn. Je možné, že mi z ní bude dost hrabat, budu přežívat na hororech a lehkých knihách. Lehké knihy jsou jako lehké ženy...

Rande? Chodila jsem s tím stejným, potřetí jsme se rozešli a já si pořád chci myslet, že je to konečné. Ale jsem to já. Takže se musím držet dál.

Tohle vlastně shrnuje celý můj rok. Nebo vlastně...

+ byla jsem na dvou koncertech (Rise Against a Iron Maiden), oba byly skvělé, letos jsem na žádném jsem nebrečela... teda před Maidens jo, ale to bylo kvůli posraným státnicím.

+ dostala jsem alergickou reakci na barvu na vlasy? Prostě moje tělo není nezničitelné.

+ poprvé v životě jsem se opila tak, že jsem nemohla chodit. Jo, až letos! Celkově jsem letos pila víc než je u mě zvykem. Potřebovala jsem to.

+ snad stihnu dočíst do svého ideálního počtu knih za rok. Ještě pár dnů zbývá, tak neházím knihu do žita.

+ našla jsem dva dokonalé filmy. Man Up a Big Nothing. Ty názvy asi říkají hodně o... mě? mém rozpoložení? Oba se Simonem Peggem (on by prostě nevzal špatný film).

A co v roce 2019?

1, Udržet si práci.

2, Nezešílet.

3, Psát víc než letos.

4, Číst víc než letos.

5, Odstěhovat se. Už je to potřeba.

6, Nakopat někomu prdel. Komukoli.

A chtěla bych zažít, aby mi někdo vybral knihu, aniž by se mě ptal. Čistě podle toho jak mě zná. Něco, o čem jsem nikdy nemluvila. To jsem totiž ještě nezažila. Ale to nebude v roce 2019, to je asi běh na dlouhou trať.

Pár střepů posledních dnů

Ze světla mě bolí hlava. Jako střep. Proto ten název. Jako kdyby ve světle byly nějaké bytosti (nebudu je popisovat, to si šetřím jinam), které se na mě vždycky vrhnou s kladivy a cepíny. Kladiva mi duní do čela, cepíny prorážejí spánky. Fyzicky bych to neměla přežít… žiju snad?

Rochním se v Agathě Christie. V tomhle tvaru to zní strašně blbě. Strašně mě baví staré detektivky, kdy lidi zabíjeli z důvodů, ze strachu, kdy to všechno bylo nějak osobní. Protože proč číst o brutálním sériovém vrahovi? Sériová výroba se dneska nenosí. Nejlepší záporáci byli Moriarty, Darth Vader a Master.