Správce (02)

Nevěděl, kolik času uplynulo, když k němu přišla paní ve středních letech a oznámila mu, že je na řadě.

Přišli do místnosti, ona poklepala na rameno nějakému mladému muži, on ji odevzdal podložku a odešel. Martin se postavil na jeho místo a rozhlédl se kolem sebe. Zrzavá žena na jedné straně, šedivějící muž na druhé straně, oba s úsměvem ťukali na obrázky a koukali do papírů, jako by četli nějaký zábavný román.

Martin se podíval na první větu na svém papíře, podíval se na obrazovku a dělal svou práci. Když skončil s prvním papírem a měl ho hodit na zem, napadlo ho, že je tentokrát bude počítat, aby měl představu, jak dlouho už vykonává tuhle absurdní činnost.

Správce (01)

Ani nevěděl, jak se na tom místě ocitl. Najednou kráčel v davu lidí se stejně zmateným pohledem jako měl on sám. Přišli do velké síně, byla to jen místnost s bílými stěnami i podlahou, nikde žádný koberec, obrazy, světla, židle.

Když se místnost zaplnila, přišel odněkud nevýrazný chlapík s plastovou krabicí v rukou. Uprostřed místnosti ji položil na zem, stoupnul si na ni a zakašlal. „Chci vás tady přivítat,“ rozhlédl se a suše pokračoval, „Vítejte. A teď se musíme dát do práce. Tak pojďte tou chodbou tady vpravo.“ ukázal rukou směr.

Kouzlo okamžiku

Cesty z večerních směn jsou vždy kruté. Tím krutější jsou v kruté zimě. Na nebi není ani mráček, takže obloha vypadá jako obrovská ledová plocha a člověk si připadá jako ryba, která se dívá na zamrzlou hladinu rybníku. Brzo se stmívá, takže v šest ráno a šest odpoledne je venku stejná tma. Člověk je jako cibule, každý další krok unavuje a každá chvilka strávená v teple městské hromadné dopravy svádí k spánku.

Ale Clare nejezdila městskou hromadnou, ona jezdila vlakem. A tma venku ji byla příjemná, protože si v ní připadala neviditelná. A hladina rybníku ji připadala krásná, i ta malá díra, kterou vnikalo dovnitř trochu světla.

Vlakem jezdila ráda. Průvodčí ji znali, někdy ji nechali spát, někdy ji nechali číst. A jeden ji vždycky pochválil účes, nehty, nebo se jen usmál a popřál ji hezký večer. Zrovna dnes ji popřál hezký večer.

V chladné noci...

V chladné noci

u lůzy se skyryly,

zůstaly bez pomoci,

jen aby shnily

v útrobách kanálů

hlubších než dost

jen rachoz z lokálů

pro ně staví most

přeřezává mříže

jejich vězení

a to vše v naději,

že se nic nezmění,

Zůstanou skryty.

Jak přišel Johnny Blacklife o nohu?

Johnny Blacklife byl se svým životem spokojený. Měl v hlavě naprosto dokonalou postavu pro svůj román. Chtěl jen psát. Práce ho nezajímala. Chtěl být od dětství spisovatelem a nyní byl svému cíli tak blízko. V postavě doktora Müllera se odrazil celý jeho dosavadní život. Zklamání a prohry, radosti a úspěchy. Bylo tam všechno! Četl svůj rukopis stále dokola. Komunikovali spolu, předávali si nápady a Johnny je zapisoval. Ale dostal strach. Zdálo se mu, že příběh už není v jeho režii. Jako by Müller byl jeho součástí, jako by Müller byl skutečným člověkem a Johnny Blacklife (narozen 2.7. 1977 ve slavném přístavním městě) jen vymyšlenou postavou. Rozhodl se ho zabít. Odříznout ten kousek sebe, který do příběhu vložil.

Rozhodl se zabít. Jako by Johnny Müller byl jeho součástí, jako by Blacklife byl skutečným člověkem a doktor Müller (narozen 2.7. 1977 ve slavném přístavním městě) jen vymyšlenou postavou. Zdálo se mu, že příběh už není v jeho režii. Dostal strach. Komunikovali spolu, předávali si nápady a Müller je zapisoval. Četl svůj rukopis stále dokola. Bylo tam všechno! Zklamání a prohry, radosti a úspěchy. V postavě doktora Johnnyho Blacklifea se odrazil celý jeho dosavadní život. Také chtěl být od dětství spisovatelem a nyní byl svému cíli tak blízko. Práce ho nezajímala. Chtěl jen psát. Měl v hlavě naprosto dokonalou postavu pro svůj román. Johnny Blacklife byl se svým životem spokojený. Jak přišel Johnny Blacklife o nohu?

Rakvička

Tuhle věc jsem poprvé rozpsala 23. září 2009 (proto ono datum) a nějak jsem se dostala k tomuto zkusi přepsat. Tohle je první ze tří částí (ty dvě jsou ještě nenapsané), když už nic, aspoň se dovíte, co se mi už tenkrát hodilo hlavou. Teda pokud vydržíte do konce, samozřejmě.

Děkuju těm pár lidem, že tady občas zajdou a možná přelouskají aktuální příspěvek.
P.S.: název je jen pracovní

Byla noc na 23. září , pondělí. Většina lidí ve městě už nejspíš spala, alespoň se tak zdálo, když se Alena dívala z okna svého pokoje. Tma, nikde v okolí už nesvítila okna, na ulicích bylo pusto. Jen doléhající zvuk z blízké autobusové zastávky dával každých čtyřicet pět minut tušit, že někdo bdí.

Alena si zrovna uvařila čaj. Earl grey s lžičkou medu a mlékem, protože přichází podzim a teplé mléko v člověku nechává ještě dlouho teplo. Sedla si na zem, vedle sebe položila hrnek, popelník , krabičku cigaret a starý diktafon na kazety.

„Jmenuju se Alena Tauberová. Tuhle pásku nahrávám pro případ, že mě dostane rakovina. I když všichni doktoři tvrdí, že ji určitě vyléčím, protože je mi třiadvacet a jsem silná a zdravá mladá žena plná elánu a bla bla bla. Tohle je něco jako zpověď. Prostě potřebuju říct nahlas, co jsem udělala. Ne že bych toho litovala.

Ta myšlenka se mi dostala do hlavy týden po mých šestnáctých narozeninách. Šla jsem tenkrát domů od spolužačky a šla jsem, jako vždycky, přes park. Bylo to v listopadu, byla už tma. Z jednoho křoví vyskočil kluk, bylo mu asi jako mi teď. A měl v ruce nůž. Možná vám to připadá, že jsem si koledovala, když jsem chodila večer sama parkem, ale já vždycky zastávala filozofii, že na přepadení je ten park strašné klišé, takže mě tam nikdy nikdo přepadnout nemůže. A od toho dne razím, že když mě tam přepadli jednou, podruhé se to stopro nestane. No, ale zpátky. Ten kluk chtěl moji peněženku a mobil. Já mu řekla, že mu nic nedám. Chápejte, měla jsem tam svoji první výplatu, protože jsem zrovna začala pomáhat tátovi ve Kvítku. Ten kluk naznačil, že se mi jako nebojí ublížit, že má nůž. Tak jsem se sehnula k tašce, jako že vytáhnu tu peněženku. A pak, když jsem viděla, že sklonil tu ruku s nožem, jsem se rozeběhla... ale ten parchant mě chytl za ruku a nějak jsme se prali. A najednou nevím jak, ale najednou měl v břiše ten svůj nůž a já měla v dlani její rukojeť a on vykřikl a spadl.“

Srkla čaje a zapálila si cigaretu.

Představení

Následující text patří do celku, který jsem na předcházejícím blogu nazývala "Viktor". Mám pro to vymyšlený celý koncept a tohle je něco jako začátek. Bohužel ještě nemám název, proto se celý příspěvek jmenuje tak debilně. Snad mi to odpustíte. Na názvy jsem byla vždycky levá...

Upozornění: Podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi je zcela záměrná.

Svět je nádherné místo pro člověka, který tomu věří. Který hledá to dobro a radost a všechno s tím spojené.  Ale kdo na to má čas a energii? Kdo si může dovolit vidět vše růžově. Neříkám, že je dobré mít nasazené něco jako černé pesimistické brýle… ačkoli černou považuju za barvu inteligence a nikoli smutku… kdo si dnes může vůbec dovolit mít nějaký sen.

Já mám v podstatě všechno, co potřebuju. Už pár let bydlím v jednopokojovém bytě. Ale ten pokoj je vážně velký – mám tam kuchyň, ložnici, obývací pokoj, což znamená dvě malá křesla a kulatý stolek. Zkrátka na bydlení si nemůžu stěžovat. Pronajímá mi ho taková stará paní, znáte to… vyperoxidovaná trvalá, věkem zaoblená, silné brýle. Taková normální babička. Docela jako ta moje, té taky vždycky, když se mi podívala do pokoje, málem vyletěla z pusy protéza.

Bilancování byla jeho oblíbená činnost.

Tentokrát bilancoval v kavárně nad hrnkem earl graye. Díval se po se po lidech, odhadoval jejich životní příběhy, které byly určitě zajímavější než ten jeho. Koneckonců to, co si dokážeme představit a vymyslet, je většinou zajímavější než skutečnost.

Ta holka v červených šatech sedící s tím týpkem v hnědém saku jsou určitě vysokoškoláci. Oba se tváří, že sežrali celý svět, nebo alespoň polovinu a zbytek dojí zítra. Těžko říct, kdo z nich je žalostnější. Ta holka z vesnice, která přijela do velkého města, aby dokázala, že má na víc, ale nakonec stejně skončí jako prodavačka v obchodě s oblečením. A on? Namyšlený floutek, který si udělá doktorát a potom toho bude celý život litovat. Neustále vydávat další publikace, hodit se za příležitostmi ke článkům, vymýšlet přednášky, když si tě vyberou na hostování do jiné tzv. intelektuální nory.

Vlastně na tom nejsem tak špatně.

Jsem knihovník.

Zkusím jinou intonaci. Jsem Knihovník.

Mám práci v teple a klidu. Pomáhám lidem uprchnout od nudného života. Stačí se podívat na lidi, kteří mi tam chodí. Aspoň jim dávám nějakou útěchu.

Knihovník, dámy a pánové, jsem knihovník.