Obrazy padlistu

je to tady zase. Něco z toho, co se mi za poslední týden prohnalo hlavou. Chtěla jsem to vyvážit – škola, volný čas, práce – ale to bych se nevešla do třech odstavečků a musela bych napsat čtyři. A to by taky nebylo vyvážené.

Čtu jistou nejmenovanou knihu – teda čtu ji tři dny v poslední třetině měsíce – nadávám na styl, miluju obrazy, pomalu přijímám styl  a jen hltám. Protože já teď nemůžu vybírat květiny a pořádat večírky. Ale možná si brzo květiny jen tak koupím. Mrtvé zbytečnosti. Do toho nenávidím hlavní postavu a zároveň ji chápu… je mi podobná. Nebo já jsem podobná ji. Dokonalá manželka a hostitelka, fascinována momenty a zbytečnostmi, neustále se upíná(m) na vzpomínky. Podobný vztah začínám mít k autorce (čtu ženskou, šokující, já vím). Je tu jistá sounáležitost. Citlivost a bezcitnost. Radost a ničivá deprese. Jen způsob, jak by nás svět popsal by se trochu lišil… i když: “Ne že by byla nějak nápadně krásná; vůbec nebyla krásná; nebylo na ní nic malebného; nikdy neřekla nic obzvlášť chytrého; avšak  byla tam, byla tam.“

Ten moment, když vás někdo odpuzuje do takové míry, až vás vlastně začne přitahovat. Když nejste schopni vybavit si barvu očí, zato se musíte usmívat při vzpomínce na to široké čelo (ne vysoké, vážně široké). To vede k obočí (miluju, když někdo umí zvedat obočí) a vlasy (což byla původně část té odpudivosti). Stačí jeden malý nedokončený sen a dotyčný přestoupí z kategorie "eh" do "ah". Fascinující. Jak mě to nutí zase psát hromadu závorek. A jak málo k tomu stačí. Ten potutelný, jakoby stydlivý, úsměv. Ten záblesk hnědých očí (tak přece jen to v té paměti někde bylo) – jo, už je to tady zase. Možná, že právě tyhle pocitové protiklady jsou v životě důležité. Ale to se člověk nedoví, dokud to nezkusí. A v tom to asi bude. Je na čase zase zkoušet. Ostatně, co jiného mi zbývá.

Celou noc bych vydržela pít a kouřit a bavit se s úplně neznámými lidmi. Jen proto, že přišli na soukromou akci (pořádně nikdo nikoho nezná, tak to má být), že si přisedli ke stolu, že si šli do galerijní místnosti zakouřit. Jen aby se pak bavili o tom, že se musí típat do jiného popelníku, protože ten jeden je umělecké dílo. V zájmu postmoderny všichni típáme do uměleckého díla. Sedíme tam na zemi, sedíme potmě, protože nikdo nemohl najít vypínač (vážně, kdo ho dal tak daleko od dveří?). Jsou tam lidi z umělecké, z přírodovědy, z fildy a hromada úžasně pochybných existencí, kteří pomalu mizí, aby si ustlali ve svém šuplíčku. A tak se bavíme o městech, kde jsme byli, co jsme pili, o tom, jaké by to bylo mít nebo nemít penis. Vše končí čtyřmi políbeními na tvář. Ani nevím, jak se ten bar jmenoval

dnešní moudro

Stále marně vyhlížím den, kdy dokážu přesně popsat, co mám v hlavě.

– jedna věta vzala za své v půlce července, 

ale tohle jsem opravdu (nějak) potřebovala říct.

Osudová

tohle nemá nic společného s Beethovenem.

Miloval listopad. Většina lidí milovala jen podzim, ty barvy a babí léto, on měl nejraději listopad. Když je listí na chodnících navlhlé neustálým deštěm, když ledový vítr neustále víří jeho tlející vůni.

Ten den bylo úterý 31. října, tedy den, kdy si celý svět připomíná svou smrtelnost a svůj strach ze smrti (nebo spíše z toho, co bude po ní). S prvním listopadem to bylo podobné, ale ten nebyl tak vlezlý, ten vždy jen nenápadně nakukoval zpoza rohu kalendáře. Kdyby bylo po jeho, seděl by celý večer doma, pil víno a  díval se na televizi, ale jeho přítelkyně řekla, že to bude dělat celý život, a na večer vymyslela plán, kterému z taktických důvodů říkala kompromis. Večerním plánem bylo čtení hororových povídek v místní pobočce městské knihovny.

Jel rovnou z práce, takže byl na autobusové zastávce o dobrou půlhodinu dřív než Dana. U stánku si k večeři koupil díl pizzy a zbytek času jen seděl na lavičce a hrál si s malou krabičkou, kterou neustále vytahoval na světlo a zase ji schovával do kapsy kabátu. Občas ji otevřel, podíval se na prstýnek a zase ho zavřel. Tu krabičku u sebe nosil už dva týdny, ale nemohl najít vhodnou chvíli. Doufal, že až přijde ten správný moment, dá mu krabička znamení (třeba ho začne pálit kapsa nebo svědit ruce), ale krabička mlčela.

dva roky po konci světa

Dneska jsem si procházela složku se svým psaným životem, našla jsem pár... docela zajímavých... věcí, na které jsem úplně zapomněla. Přiznávám, že jsem si nejdřív nebyla jistá, jestli jsem to vůbec psala já... ale ano, opravdu ano. Původně měly být součástí většího básnického celku, ale nakonec jsem od toho opustila  a krom jiných věcí mi z toho zbyly tyhle dvě věci.

Datace: březen 2014, tedy dva roky po onom domnělém konci světa.

Ve tmě někde v ústraní

démony vyhání

exorcista z alkoholiků.

Zdrávas Maria

plive mu do vína

říká, že mu dělá laskavost.

Kříž drží na hrudi,

to že prý vypudí

hřích z duše ovečky

se slevou tři stovečky.

Se světlem přichází výčitky

a podobné přežitky

co vyřeší aspirin a cigáro.

Směje se na lidi,

kterým závidí,

hází všem klacky pod nohy.

Rozdá pár lichotek

chladných na dotek,

pro dobro světa

mučí inteligenta.

Coven (potřetí?)

Poučil jsem se a příště už jsem rozečtené knihy uklízel. Respektive schovával… za závěs, pod svůj pelech, za květináč – jediný kdo vytírá je totiž Anna a před tou je mé tajemství v bezpečí. Když naposledy našla knihu schovanou za závěsem, jen se usmála, podívala se na mě a řekla: „Dobrá volba, mistře.“ A to bylo vše. Svým způsobem mám tu starou nahluchlou smrtelnici moc rád.

Ten den tam s ní byla v knihovně Marie, seděla za počítačem, pila svůj třetí šálek čaje a usmívala se na všechny okolo. Dneska je druhé úterý v měsíci, určitě zase přijde. Moc jsem nechápal, koho myslí. Magdin syn do knihovny skoro nechodí.

„Mám tě vystřídat, Máří?“ Zeptala se Anna.

„Klidně se pojď posadit,“ uvolnila ji židli, „já zatím udělám tyhle vratky a“ uchichtla se, „případně pomůžu někomu s výběrem.“ Místo aby vzala do rukou knihy ale odběhla do koupelny a začala si upravovat vlasy a přetřela si rty leskem. Tak, teď vypadám dobře. A dobrý den, s křečovitým úsměvem se otočila zpátky k zrcadlu a odhrnula si vlasy. To vypadá strašně, co takhle? Otočila se k zrcadlu s letmým úsměvem. Lepší. Ready. Jen do mě, hochu! Její výraz mě trochu děsil.

Jak prodat dostihového koně

Kolikrát už jste slyšeli příběh takzvaného Fausta. Kolikrát jste ve škole ten příběh rozebírali. Kolik filmů z něho vychází. A přesto je to pro většinu lidí jen povídka z učebnice. Až banální příběh, který nikoho neděsí.

Koho z vás někdy napadlo, že byste klidně svou duši prodali? Ne jen tak z  vtipu, třeba za sýrovou pizzu. Opravdu ji prodat. Prodat něco ze své základní výbavy, jako jiní prodávají své ledviny nebo rovnou celá těla. Prodali byste duši? To nic, které se při té představě zdá tak hmatatelné (i když možná je to jen její obranný mechanismus).

Mě to napadlo.

A ne jednou.

A pak se to opravdu stalo.

0:56

Letěla takhle moucha světem
poblázněná světlometem
v křídlech vítr, v srdci žal
osud na ni ale sral...