Jak prodat dostihového koně

Kolikrát už jste slyšeli příběh takzvaného Fausta. Kolikrát jste ve škole ten příběh rozebírali. Kolik filmů z něho vychází. A přesto je to pro většinu lidí jen povídka z učebnice. Až banální příběh, který nikoho neděsí.

Koho z vás někdy napadlo, že byste klidně svou duši prodali? Ne jen tak z  vtipu, třeba za sýrovou pizzu. Opravdu ji prodat. Prodat něco ze své základní výbavy, jako jiní prodávají své ledviny nebo rovnou celá těla. Prodali byste duši? To nic, které se při té představě zdá tak hmatatelné (i když možná je to jen její obranný mechanismus).

Mě to napadlo.

A ne jednou.

A pak se to opravdu stalo.

0:56

Letěla takhle moucha světem
poblázněná světlometem
v křídlech vítr, v srdci žal
osud na ni ale sral...

Alternativy

Seděla u stolu, v rukách držela nejnovější model telefonu a hrdě ukazovala kolegyním svůj nový objev. Na obrazovce svítila fotka mladého muže s vypracovaným tělem, jen se trochu strojeně šklebil.
-  A navíc je to docela gentleman. Dokonce zaplatil za oba. Těším se až ho příště u uvidím. Snad ro bude už v úterý. Pojď se taky podívat! - pokynula hlavou k nově příchozí.
Oslovená položila kabelku na židli a došla ke kolegyním.
- S něčím, co má na hlavě tohle bych na rande vůbec nešla. - hodila hlavou k telefonu, aby poukázala na bizarní culíček na temeni mužovy hlavy.
-  A to jako proč?
- Protože jsem povrchní. S někým, kdo si na hlavě nechá udělat něco takového bych si stejně neměla co říct.
Kancelář ztichla, všechny ženy se na ni zaraženě dívaly.
- Ne? - osmělila se jedna - A  co kdyby ti proto utekla tvá životní láska?
- Tak bych se nenáviděla zas o trochu víc. - usmála se a sedla si ke svému stolu.
Při práci se ty dvě neustále pozorovaly. První, zastánce copánku, nemohla pochopit nesmyslně zásadový postoj druhé. Žijí v době nekonečných možností a příležitostí, tak proč si to kazit nějakými předsudky a pesimismem? Proč se neotevřít světu? Člověk může cestovat kam chce, může se vypadat jak chce, najít umění, které ho vystihuje. Všechno je možné.
Druhá, odpůrce culíčku, nechápala nadšení první. Žijí přeci v době, kdy vše už bylo vymyšleno, napsáno, objeveno a zapomenuto. Proč se obtěžovat zbytečným hledáním. Pokud se člověk spokojí s vlastním nicotným štěstím, tak prosím, ale ať ji do toho netahají. Neustále hledají alternativní přístupy. Alternativy komunikace, početí, smrti.
Jen ať si hledají nové alternativy pohonu strojů i lidí, nové radosti a deprese. Když je to baví, prosím. Ať ji ale nevnucují své pošetilé názory.
Svět už lepší nebude. To by se museli zlepšit nejdříve lidé. Všechno už se stalo, teď jen čekat, kdy se začne minulost opakovat. Čekat a pokusit se nezbláznit.

Tichošlápek

píšu pokračování Správce, ale dneska jsem měla chuť na něco trochu jiného.

Následující slova budou o člověku, který na první pohled vypadá všelijak, jen ne zajímavě. Má tuctovou tvář, tuctovou postavu, je oblečen pěkně, ovšem jaksi unisex. Vlasy nijaké barvy, pleť ani světlá ani tmavá, oči (kterým se přisuzuje Takový význam) barvy nevýrazné. Kdyby vám ho někdo chtěl ukázat v davu, pravděpodobně by jste dlouho hledali,  a i tak by jste možná jen kývli hlavou, že vidíte, i když byste neviděli. Následující slova budou o neviditelném člověku.

Jeho supersíla mu byla dána už od narození, žádný výbuch radioaktivity, žádné kousnutí div(n)ým tvorem. Díky své neviditelnosti človíček proplouval životem lehce, jako na klidných vlnách vody. Nikdy se mu nepřihodilo nic nečekaného, nic šíleného. Nikdy nebyl absolutně zoufalý, nikdy se šíleně nezamiloval.

Jako většina lidí, i on vychodil školy, našel si práci, odstěhoval se od rodičů, zdravil své sousedy a vynášel odpadky. Jeho poklidný život ale neměl trvat navždy.

V každé lidské společnosti jsou jisté zásady, často uměle definovány náboženstvím, nebo podobnou snůškou pohádek. Neviditelný člověk se proto pokoušel nevybočovat, nestrhávat na sebe moc pozornost. Častokrát jen sledoval mladé lidi, kteří měli (podle něj až extrémní) potřebu vymezovat se. Lišit se. To mu přišlo nepochopitelné.  Všichni se lišili už fyzickým vzhledem, copak to není dost? Musí se tolik napovrch dostávat i odlišnost duše (často jen vymodlená)?

Při pohledu na jeho vrstevníky ho přepadal smutek. Lidi s odlišnými názory se hned museli hádat, lidé s jinou sexuální orientací hned museli pochodovat po ulicích za zvuku nevkusných písniček. On sám se nikdy moc nehádal a nikdy nepochodoval.

„Podivín.“

„Tichošlápek.“

„Debil.“

…těmito slovy většinou lidé označovali jeho individualitu. Jeho individualita to věděla a přijímala to s tichou bázní a zvláštní jiskrou v oku. Ta jiskra mu v oku zářila vždy, když natrefil na odporně neurvalé, zbytečně hlučné lidi (tedy skoro pořád). Celé jeho postavě propůjčovala až rytířské vzezření. Rovná záda, přímý pohled, hlavu měl vždy vzhůru. Jen proto, že věděl, že je vlastně neviditelný. Člověka vidí, ale více ne.

Právě tato myšlenka v něm někdy vyvolávala dojem, že mezi všemi těmi lidmi nadřazený, ale kdykoli si všiml, že má tak neskromné myšlenky, zarazil se. Někdy se za to dokonce i potrestal. Tehdy šel do obchodu s oděvy a koupil si něco na sebe. Druhý den chodil člověk po světě stejně vyrovnaný, ale v košili, která mu vůbec neslušela.

A kdy že přišla ta věc, která mu úplně zpřeházela život naruby, která pustila světlo do temnot jeho duše? Bylo to ve čtvrtek 21. září. Ale o tom tato povídka nevypráví.

Výletník

Obrazy jsou vždycky více méně aktuální. Dnes přináším obrazy z víkendu...

Nemám rád lidi. Kouzelná to věta. Asi neznám nikoho, kdo by to někdy neřekl. Spíš bych si s někým takovým neměla co říct. Co za tím je? Za celou tou frází, která od každého konkrétního člověka znamená trochu něco jiného. Co znamená nemít a rád, definujte lidi. Je to materialistické (nemít) s prvky ega (rád) a obecnou značkou. Nemám ráda lidi. Nemám ráda, když nevím, co čekat. Mívám lidi přečtené, v opačném případě chci utéct. Představa strávení víkendu s lidmi, které pořádně neznám, na místě, kde budu poprvé v životě, pod něčím velením mi nahání žaludeční nevolnost a husí kůži. Nové věci mi v přiměřeném dávkování nevadí, ale někdy je toho moc. Vědomí si vlastní nicotnosti, odpornosti a extrémní náladovosti tomu moc nepomáhá. Někdy člověk musí do vody skočit rovnýma nohama, jen si chytit nos.

Teď by se hodil obraz pozitivních věcí. Jako v první řadě lidé, specifikovaní jako skupinka šesti lidí (včetně mé obludnosti), kteří se stále snaží se nějak držet pohromadě, ideálně ve dvojicích, přičemž se složení jednotlivých dvojic stále proměňuje (což je nečekané a dokonce to funguje). Připočítejme proměného člena skupinky, takzvané +1, čili někdo kdo se zrovna přisere. Docela pěkně vycházející rovnice, jejíž vzorec se tvoří po dvou láhvích vína (ofic. šlo o Zipfovy zákony, ale pal to čert). Navíc jsou to lidé, kteří se dívají po okolí. Vnímají vůni lesa, malebné panoramata, krásu polí a stromy kolem nich, které vypadají jako zelené hlávky květáků (brokolice by nebyla tak výstižná, ty stromy vážně vypadají jako květák, ale jsou holt zelené). Aspoň jedna noční můra je rozehnána hned šesterem rukou. Zkrátka společnost dělá rozdíl.

Nemám ráda spěch. Ne na výletech. Strach ze zpoždění. Pevné plány. Odsuzuju lidi, kteří jdou rychle a dívají se jen pod nohy, místo aby si užili výhled. Kteří si nedokáží užít pohledu na černou hladinu jezera, šum stromů, tichý zpěv ptáků. Neocení krásu mokré kůry stromů, které se na ně dvojitým právem dívají svrchu. Proč si lidé neumí užít okamžik? Pohladit si cizího psa a hodit mu gumovou kost (prý devět metrů, házím jako holka). Dívat se v autobuse z okna místo do telefonu. Ty lidi odsuzuju k věčné snaze dohnat okamžik, který unikl před vteřinou. Věčné zpátečnictví (jiný druh, než je to mé). Jen ať si trhají vlasy. ať jejich řev zanikne ve veselém švitoření světa. Ten, kdo nikdy neochutná moment, kyslík na špičce jazyka (není to metafora, vážně má něco jako chuť), nechť propadne zoufalství. Já si na to ráda počkám. Nespěchám.

Paradoxně jeden z nejlepších okamžiků z výletu je na jeho konci. Poté, co jsem z autobusu vystoupila o zastávku dříve (díky, močový měchýři) a pak jsem jela vlakem, abych přestoupila na druhý, který mě odveze už opravdu domů. Mezipřistání se koná na starém rezavém nádraží. Obloha je průsvitně modrá, mraky šedé a růžové, vane pověstný teplý (skoro letní) vánek. Poslouchám posunování vlaků. Skřípění, vrzání, lomoz a hluk jako by hromoví býci naráželi hlavami o svých dočasných klecí – kdyby byl hrom zvíře, určitě by to byl býk – a tenhle zvuk je přesně jako hrom. Vyvolává krásný hrůzný pocit. Při pohledu na další naložené vlaky uvažuju, jaké tvory převáží ony. Může to být cokoli. Medúzy, které se v noci vydávají za lampiony. Živé houby sbírající lidský strach do proutěných košíků. Já nemám strach, jsem skoro doma.

Hra na epiku

Dnešní obrazy budou tak nějak splácané dohromady. Jako proud myšlenek.

Začala bych v oblacích. S hlavou v oblacích. Po dlouhé době jsem se jen dívala na oblohu a nad ničím nepřemýšlela. Po dlouhé době modrá obloha a bílé, husté mraky. Vypadaly jako čerstvá šlehačka. Tak husté, navrstvené, trojrozměrné. Je to jeden z těch momentů, kdy člověku dojde, že vedle výšky a šířky skutečně existuje i hloubka. A dokáže být proklatě hluboká.

Kdyby tohle byla povídka, potřebovala by hlavní postavu. A musela by to být žena. Teda mladá žena. Respektive dívka. Srát na to. Prostě jakási ona. Postava stále nespokojená, ale příliš zaseknutá, než aby cokoli dělala. Typ, který brouzdá obchodním centrem, odsuzující všechny kolem (což dělá jen ze závisti).

Zahraju si na objektivního vypravěče (haha).

Byla vysoká, ne úplně ošklivá, ale měla neforemnou postavu. Při pohledu na jakoukoli ženu ji přepadal vztek a nenávist. Ta měla hezčí vlasy, ta druhá zase hezčí zadek. Tahleta zase vypadá příliš spokojeně. Některé se ji zdály vkusněji obléknuté. Všední maličkost ji mohla posunout na hranu propasti, propasti hluboké jako mraky na obloze (to jen abych trochu navázala).

V těch chvílích byla ráda, že nemá v ruce něco, čím by mohla zničit svět. Nepatřila sice k impulzivním lidem, ale věděla, že má stavy (nejčastěji kolem druhé hodiny ranní), kdy by byla schopna uvrhnout celý svět do chaosu. Smíchat skittels a M&M. Some people just want see world burn.

Do práce jezdila vlakem. I když měla respekt k onomu tunovému monstru, které se každý den tak hladce připlazilo po kolejích až k jejím nohám, měla občas chuť se mu postavit do cesty. Nepokoušet se ho zastavit – jen splynout. Byla si vědoma, že takovým kareninovským činům nemá důvod, nemohla si ale pomoct. To ten zvuk. Zvuk vydávající koleje, když na ně jede vlak. To kovové syčení. Jako lákání sirén.

Svou práci měla ráda. Nebyla náročná a vždy ji něčím překvapila. Jako třeba jednu sobotu, kdy ji stále dováděla k úžasu kreativita lidí, kteří vymýšlejí názvy knih. Tu sobotu se ji pořád před oči stavěl jednorožec. Asistenční jednorožec; Připoutej se, nebo umře jednorožec. Tyhle dva ji ulpěly v paměti. Nevzpomínala si, že by jako malá slýchala o jednorožcích. Do míst, kde žila, je začali dovážet až daleko později, a to už byla velká. Už nepotřebovala asistenčního jednorožce.

Vždy se mluví o dvou časech: o univerzálním (nebo chcete-li kosmickém) a psychologickém. Ji ty pojmy připadaly jako synonyma. Znamenají to samé, ať už je to cokoli. Jsou tak relativní jako krása, moudrost a láska.

Dny ji splývaly. Někdy zapomínala spát, jindy jíst. Jednou ji prodavačka v obchodě upozornila, že budou zavírat. Opravdu bylo deset minut před jedenadvacátou hodinou. Tak zaplatila černé tenisky (teď už nebude mít výmluvu, aby neběhala) a odešla. Jindy šla po ulici a zaslechla rozhovor dělníků spravujících cestu. „Hezké holky tu mají, že.“ To ji úplně vyrazilo dech – myslí tím i ji? Vždyť ona dnes nevypadá dobře, je po osmihodinové směně!

A pak ji došlo, že není. Ten den byla volno a šla zrovna na trh koupit si nějaké ovoce. Vzpomněla si na davy upocených lidí na ulici, na dusné sluneční odpoledne (nebo jak říkali v rádiu „krásný letní den“), na mrtvolný zápach v jejich domě.

To hnila její duše.

pokračování Covenu?

Musím uznat, že psát coven mě bavilo víc, než jsem čekala. A baví mě vymýšlet, co by se mohlo dít dále... tak sem si napsala krátký nástřel na pokračování...

Byl první březen, venku bylo krásně, nebo to tak alespoň za okny vypadalo.

První do práce přišla Marie. Rozrazila dveře, nechala je, ať se s prásknutím zavřou a začala zpívat písničku z nějakého tuctového animáku. Byla to nějaká slátanina o duševní síle, samostatnosti a podobných hloupostech, pravděpodobně v angličtině (Mariin zpěv zněl všelijak, ale angličtinu to moc nepřipomínalo).

Představovala si, že zpívá někde před lidmi, že na ni všichni civí s otevřenými ústy tak šokovaní tím, co z ní vychází. S tím šokem nebyla tak daleko od pravdy.

Ležel jsem v mezipatře, sešel jsem dolů v naději, že když uvidí, že tam není sama, přestane zpívat. Bohužel jsem zapomněl, že lidi neberou psa jako společnost, ale že do něj jen samolibě promítají sami sebe. Mají tak rádi, když má někdo stejný názor jako oni, nebo třeba jen přitakává a nevyvrací jim ho.

„Baltazare! Já se tě normálně zlekla!“ Uvítala mě a poškrábala mě za uchem. „Vzbudila jsem tě tím svým krákáním, co? Psi mají dobré uši, tos to musel mít ještě zesílené, chudáčku.“ Za to utrpení jsem dostal piškot.