Podivná prázdnota, jako horečnatý sen. S každým nádechem je mi těsněji. Asi takhle se cítí živá mrtvola zabalená v igelitu. Nesnáším svou hlavu, svůj krásný mozek, který mi dává všechny ty obrazy. Který mi našeptává, že nejsem úplně jako ostatní. Ano, chytřejší, lepší, áno, to rozhodně, lepší člověk. Zopakuj to a uvěříš tomu, Zopakuj to a bude to pravda. To ale neznamená, že si zasloužíš žít dál. I přes těch pár životních bojů, trochy bolesti, jsi nikdy skutečně netrpěla. Ale no tak, netvař se tak překvapeně. Dělo se ti snad něco tak hrozného? Nedělo, viď. Nesváděj to na citlivost, nemluv mi o úzkosti, to totiž nikdy nebyla úzkost, jen tvé pravé já. To, které ví, že jsi jen slabá a tak ti trochu dávat sežrat. Ale ne. Ani náhodou se to nedá srovnávat s utrpením skutečných lidí.
Měla by ses probrat.
